Nejvěrnější přítel

 Z mého archivu.

 

Chalupníkův Jakub, řečený Kuba, byl hodný hoch. Dokázal se vším pomoci rodičům, ale byl také nesmírně zvídavý. Nikdo mu nebránil, aby se vydal po svých dvacátých narozeninách do světa, jen matka byla převelice smutná. Jakub se snad chtěl naučit pořádnému řemeslu, snad si najít nevěstu, sám ani nevěděl.

Ráno zamířil tedy na jih, prošel mnoha vesničkami, až se večer zastavil před hostincem. Na cestu dostal sice několik tvarohových koláčků, ale ty snědl už odpoledne, a dvě mince. Před stavením se objevili dva muži, kteří neustále na sebe řvali. Až po chvilce Kubovi došlo, že se hádají o koně. Dozvěděl se, že koně společně ukradli a nevědí si rady, který si ho má nechat na cestu domů. Jakub dal každému zloději po jedné minci a kobylku tak od nich koupil. Bál se spíše, že by s ní muži zacházeli surově. A musel pokračovat v cestě a v lese přenocovat, poněvadž neměl peníze na nocleh.

Jakub se bál dravé zvěře v lese, proto šli i ve tmě a nehodlali se uložit ke spánku. Přitom se už blížila půlnoc.

„Kéž bychom narazili na nějaké známky lidských obydlí, stačilo by ohniště,“ posteskl si nahlas. V tom se kousek od cesty objevil barevný záblesk. Skutečně, na malé mýtince někdo vytvořil ohniště a ještě v něm zůstaly žhavé jiskry. Z nedaleké hromádky větviček a dřeva připraveného k topení Kuba přiložil a za chvilku už oheň vesele plápolal. Jakub ani jeho koníček teď nemuseli mít obavy z útoku dravé zvěře, vlci by se do blízkosti ohně neodvážili.

Ráno se Kuba probudil a úžasem málem omdlel; kousek od něj ležel bochník chleba, nůž, tvaroh a krajáč mléka. Sám pojedl a nakrmil svého koně.

Naši přátelé pokračovali až do zámeckého města. Jakub si sehnal v podzámčí učení u pana sedláře, chtěl se naučit takovému řemeslu a být v takových podmínkách, aby se mohl starat o svého přítele, kterému říkal jednoduše Koníčku.

Týdny ubíhaly rychle, Kuba se rychle učil vyrábět sedla, veškerý volný čas věnoval Koníčkovi, na zábavu neměl ani pomyšlení. Jeho nejlepším přítelem se stal kůň. Přesto ho měl starý sedlář velmi rád, pro jeho šikovnost a hlavně pečlivost. Za rok dokázal Jakub udělal sám sedlo a samozřejmě jej věnoval Koníčkovi.

Pan mistr Kubovi velmi důvěřoval a tak jednoho rána poslal Jakuba na trh do sousedního města, aby prodal několik nových sedel. Kuba popadl svého čtyřnohého přítele a vydali se přes les na trh, jako vždy každý po svých.

Do odpoledne všechno úspěšně prodali a brzy měli namířeno opět k sedlářskému mistrovi. Na stezku se náhle vynořili loupežníci a požadovali po Kubovi všechny peníze. Mladík nejprve nechtěl, ale nic jiného než odevzdat mince přesile mu stejně nezbylo. Lupičům se zalíbil i kůň, ale ten naštěstí stačil pohotově uskočit a mužům se nepodařilo zvíře chytit. Peníze banditů ovšem nestačily a popuzeni nezdarem s koněm chtěli zastřelit Kubu, snad aby je nemohl udat. V okamžiku, kdy vyšel výstřel ze zbojníkovy pušky, se Koníček vrhl ke Kubovi, aby jej rána nezasáhla…

Ozvalo se několik hromů, les potemněl. A když bylo zase vidět, na cestě ležela jen horda kamení, vyděšený Jakub a krásná světlovláska v honosných šatech.

Dívka která se jmenovala Karolína, vypověděla Kubovi, že byla proměněna v koně a že se vysvobodila tím, že chtěla obětovat svůj život pro Jakuba. Do zvířecí podoby ji uvrhlo prokletí před několika lety, protože se chovala pyšně a krutě ke svým poddaným. Pak Kubu zavedla za rodiči, do zámku, kde hrabě s hraběnkou byli tak nadšeni, že téměř okamžitě vystrojili svatbu. Kuba ještě nechal přivést své rodiče a pak se konala velká svatba.

Karolínu její kletba dostatečně vytrestala a byla Jakubovi nejen dobrou ženou, ale i přítelem.