Omámený láskou

  Z mého archivu.

 

Král Ondřej rád a často vyjížděl se svými přáteli na lov do blízkého lesa. Jednoho dne, když se vracel z neúspěšného lovu, spatřil zvláštní bytost. Nejdříve pokládal stvoření za spícího žebráka nebo tuláka, když přišel blíž, poznal schoulenou a ustrašenou krásnou dívku. Děvče vzlykalo, že jejího otce rozsápal v lese medvěd.

Král ji tam nemohl nechat, vzal ji s sebou na svůj zámek a postaral se o ni. Nechtěl toho sirotka nechat samotného, poskytl jí šaty, jídlo i překrásnou komnatu. A sám se ujal jejího vyučování. Učil ji znát písmena, rostliny i cizí kraje. Postupem času se Ondřej do dívky zamiloval a chtěl se s ní oženit. Dvořané zpočátku jevili značné znepokojení, ale král si nedal nic rozmluvit.

Fauxínie, která samozřejmě se sňatkem souhlasila, se projevovala stále velmi plaše. Mluvila jen s králem a vynucovala si jeho přítomnost každý den v jeho komnatách. Ondřej se stal na dívce téměř závislý, neopouštěl skoro zámek, nepořádal lovy, věnoval se pouze krasavici a přípravám svatby. Nejbližší rádci a přátelé Ondřeje (rodiče už neměl) se o něj začali vážně strachovat a v podzámčí se roznesly řeči o kouzlech. To byly ale jen povídačky. Král byl šíleně zamilovaný.

Svatby se účastnil celý královský dvůr i několik cizích hostí, mezi nimi i princezna Regina, která se znala s králem od raného dětství. Sice se velmi podivovala nad Ondřejovou zamilovaností, ale byla šťastna za něj.

Po svatebních hostinách se návštěvy rozjely zpátky domů a manželský pár se pomalu začínal věnovat vládnutí. Když se za nemnoho týdnů přijela Regina podívat na šťastné manžele, našla Ondřeje mezi hromadou papírů vyřizovat zákony a jiné státní záležitosti. Fauxínie byla zavřena ve svých komnatách a obdivovala drahocenné svatební dary od hostí.

Asi po měsíci zvýšil panovník daně, až si lidé začali stěžovat. Důvod byl takový, že nová panovnice toužila stále po novým drahých šatech a klenotech. Přes varování královské rady chtěl Ondřej vyhovět přáním své manželky. Moudří rádci se začali obávat bídy a nepokojů mezi lidmi. Pozvali na pomoc princeznu Reginu, aby domluvila princi. Ale ani její zásah nepomohl.

Regina se ovšem nevzdala a nehodlala opustit zámek. Každý večer se procházela po zámeckých chodbách a přemýšlela, jak vrátit zpátky blaho Ondřejovy země. Jednou, už po západu slunce, uviděla zpod dveří malé jídelny zvláštně pronikavé světlo. Malou jídelnu využívala pouze Fauxínie, když chtěla pojíst sama v soukromí.

Ač se to nemá, Regina malinko pootevřela dveře a protože příliš neviděla, poslouchala ruch z jídelny. V místnosti u stolu, zády ke dveřím, seděla Ondřejova nevěsta a hleděla do číše červeného vína. Kdyby stála Regina blíže k mlčenlivé krásce, viděla by, jak se Fauxínie v číši vzhlíží ve svém portrétu. Její vinný portrét ovšem nebyl tak němý, mluvil cosi o omámení prince a zmocnění se zámku. Regina všemu nerozuměla, ale slyšela jakýsi rozkaz k ovládnutí moci v zemi.

Hned, jak princezna pochopila, co vlastně slyšela, utekla chodbou ke králově komnatě a vše mu vylíčila. Ten ji samozřejmě vůbec nevěřil a poradil, aby se o tom nikde nezmiňovala. Regina sice nebyla povahou drbna, svěřila se ovšem svému komorníkovi a zároveň rádci. 

Další den se vypravil komorník tajně do komnat panovnice Fauxínie, mezitím si Regina vyžádala slavnostní snídani s oběma novomanžely, aby odlákala pozornost. Komorník nalezl několik podivných předmětů, jejichž smysl mu unikal. Nechápal, proč má Fauxínie v pokoji tolik lahviček s bylinnými výtažky, snad jsou to jen parfémy. Připadalo mu alespoň podezřelé, že na mnoha uzavřených nádobkách je nápis Berauschen úplňkový. Zaujala jej také zamčená truhla, od které klíč nosila Fauxínie neustále při sobě.

Po snídani komorník vypověděl Regině, co viděl. Oba začali mít strach o královo zdraví, možná i život, a o budoucnost království. Princezna dala komorníkovi za úkol, aby sledoval chování Fauxínie.

Do večera Regina už komořího neviděla a ani další ráno jej nemohla v celém paláci najít. Počala se značně obávat, co s ním Fauxínie provedla. Nemohla ji ovšem jen tak obvinit.

Komoří, leč v podobě černého kocoura, byl neustále Regině nablízku. Ta si kočičku oblíbila, aby ji dělala společnost.

Jedné noci, okolo prvé hodiny, se ozýval jemný avšak ustavičný zvuk, jakýsi šramot z jídelního pokoje. Za okamžik šramocení přestalo, ale znějící kroky se přesouvaly ke komnatám královských novomanželů. Na nebi svítil jasně měsíc, jen hustý závěs bránil jeho světlu proniknout do pokoje. Na podlaze ležel schoulený černý kocour a měkce oddychoval. Když se postava přiblížila ke kočce, zvíře vyskočilo a strhlo temný závěs, až pramínek ostrého měsíčního světla zasvítil princovi do obličeje a probudil jej.

Ondřej nebyl schopen leknutím ze sebe vydat ani hlásku. Viděl totiž, jak se nad ním sklání Fauxínie a v rukou drží hada, který se už připravoval kousnout prince. Fauxínie se zalekla, uskočila od postele, odhodila jedovaté zvíře a proměnila se rovněž v hada. V kocourovi se probudila všechna krvelačná síla a zakousl oba nebezpečné plazy.

Do rána se obě plazivá stvoření vypařila a sloužící nalezli jen spícího králě v posteli a na koberci na zemi vyčerpaného Reginina komorníka.

Komoří vysvětlil princi i Regině, že jej Fauxínie zaklela do kocoura, když si všimla, že ji sleduje. Ondřej byl několik následujících měsíců velice smutný, že se nechal oklamat příjemným vzhledem. Ale když princezna Regina přijela na návštěvu znovu, požádal ji o ruku. Slavila se tedy další svatba a toto manželství jim šťastně vydrželo celý život, protože Ondřej už věděl, jak krásnou a hlavně hodnou dívku si bere. A uvědomil si, komu na něm opravdu záleží.