Nevěsta pro vodníka

 Z mého archivu.

V tom kraji, okolo rybníka Grunhause se často potulovala skupinka bludiček. A jako většina rybníků i tento měl svého vodníka. Vodník Zelenoočko sledoval krásné průhledné víly se světlými vlasy, na kterých se třpytila noční rosa a odrážel měsíční svit. Nejednou slyšel lidský křik, kdy bludičky utančily k smrti nějakého mládence v nedaleké bažině. Když se ale zahleděl do stříbrných očí jedné z bludiček, nejraději by se dal také utancovat.

 

 Jednoho večera se opět bludičky procházely kolem vody, žádný lidský tvor se do strašidelné říše neodvážil. Hlouček dívčích bytostí chvíli tančil, chvíli posedával, když se náhle vynořil vodník a rychlostí velké vody sebral bludičku lehkou jako noční světlo a stáhl ji pod vodu. Ostatní dívenky se vylekaly a utíkaly, co nejrychleji pryč. Pozdě litovaly, že své ubohé sestřičce nijak nepomohly.

Té bludičce říkaly Laržantýnka a byla to právě ona, která svýma očima tolik okouzlila vodníka. Ještě více než kterákoli jiná její sestřička měla stříbrné oči a jemňounké vlásky, které se sice ve vodě blyštěly víc než na zemi, leč jiskra a život jako kdyby z panenky vyprchaly. Když ji vodník obeznámil se svými úmysly oženit se s ní, začala bludička usedavě a tiše plakat. Nepřestala ani poté, co jí Zelenoočko přinesl všechny poklady, které našel v rybníce. Nechtěla být dokonce ani vládkyní rybníka a všech jeho obyvatel. Stýskalo se jí po sestrách a noční obloze.

Vodník poznal celé její trápení, nechtěl ji ovšem pustit z očí, natož zpátky na svět. Tak dlouho toužil nebýt sám a teď by se měl své společnice vzdát?! Ona si jistě zvykne, musí si zvyknout. Nedostatky trpět nebude.

Vodník byl na bludičku hodný, ale nedovolil jí opustit rybník. V tomto vězení už žila Laržantýnka dvanáct úplňků. Stále celé dny i noci proplakala a prosila, aby ji Zelenoočko propustil. Vodník odmítal, až bludička téměř zprůsvitněla.

I on začal být nešťastný a souhlasil s tím, že může dívka odejít. Vodník umíral žalem, že ztrácí milovanou bludičku, umíral by ale i kdyby se musel dívat stále na její věčně uplakanou tvář. Dal ji svobodu a zaplatí za to svým životem.

Bludička se vydala zpět na hladinu. Než se dotkla suché země, uvědomila si, že ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by na ni byl tak milý, přestože ji držel v zajetí, a kdo byl ochoten pro ni zemřít, pro její život a svobodu.

Laržantýnka se vrátila k vodníkovi, který se brzy uzdravil. Při dalším úplňku se konala velkolepá svatba, při níž se setkaly všechny sestřičky s vodníkem. Laržantýnka mohla navštěvovat bludičky každou noc, jestliže sama chtěla, vodník jí v ničem nebránil.

A v tom kraji kolem rybníka Grunhause se vyskytovaly zase strašidelné reje a nějaký odvážlivec sem zabloudil jen vzácně. A stejně skončil v náruči Laržantičiných sestřiček.