Spolužačka

Fiktivní povídka, nová tvorba . Podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.

Zdravila mě v metru a hnala se ke mně přes půlku vagónu, vypadalo to, že mě ráda vidí. Jako bychom bývaly nejlepší kamarádky. Nevím jak na to ona přišla, protože já jsem ji ráda neviděla. Chtěla jsem jenom být zdvořila a co nejrychleji a nejdůstojněji se jí zbavit. Byli tam přece okolo lidi.

 

 

Chodily jsme spolu se Stela na základní školu. Přistěhovala se v 8. třídě. Nevím odkud a vlastně mě to nikdy nezajímalo. Nebyla mi nijak sympatická a ani jsem jí nechtěla dát možnost, aby mě přesvědčila o opaku. Až do 7. třídy jsem seděla v lavici s Lindou, to byla moje nejlepší kamarádka. Od 8. třídy se všechno změnilo. Byla tam Stela, se kterou se Linda znala odněkud z dřívějška, nevím, možná měly společné známé rodičů nebo byly spolu na táboře. Nevím a je to jedno. Zkrátka Stela a Linda si spolu rozuměly tak, že 1. září mi Linda oznámila, že bude sedět s ní. Zůstala jsem sedět sama a zůstala na mě první lavice. Ještě teď si vzpomínám, jak si mě kvůli tomu dobíral učitel zeměpisu. Říkal, že s ním taky nikdo nechtěl sedět. Říkal to ale tak škodolibě, jako kdyby z toho měl radost a přál mi to. Připadala jsem si bez kamarádů.

Stella a Linda se prostě staly nejlepšími kamarádkami. Mohla jsem na ně žárlit, mohlo mi to být líto, ale to nebylo to nejhorší. Začalo to nenápadně, že si o mně říkaly něco za mými zády, během tělocviku se mnou nechtěly být v družstvu a postupně se k nim přidávala i další děvčata. Také ony si o mě něco říkávaly a nechtěly mě zapojit do svých her a hovorů. V předchozích letech jsem nekamarádila se všemi dětmi ve třídě, ale nějak mě brali a nepřipadala jsem si jako vyvrhel. To se změnilo s příchodem Stely. Vzpomínám si, jak na mě jednou v šatně při převlékání na tělocvik a začaly pokřikovat, že jsem tlustá. Vůbec nevím proč, ale přidaly i další holky. Půlku tělocviku jsem tehdy probrečela, až se učitelka zlobila, proč nechci cvičit. Holky se mi během cvičení na kladině posmívaly, vždycky ale tak, aby to učitelka neslyšela. Od té doby jsem do školy chodila nerada. A začala jsem věřit tomu, že jsem tlustá. Míň jsem jedla, snažila jsem se hodně cvičit, někdy jsem z toho byla však unavená. Jednou jsem vzala z domácí lékárničky nějaké projímadlo. Naštěstí to tenkrát zabralo jenom tím způsobem, že mi bylo asi dva dny špatně. A já si během té doby uvědomila, že tohle nechci podstupovat. 

O letních prázdninách jsem na táboře potkala Milana, tomu jsem se svěřila. Vysvětlil mi, že se mu líbím taková, jaká jsem a vůbec nepotřebuji hubnout. Tenkrát to byl jediný člověk, koho jsem asi dokázala poslechnout, protože když mi máma nebo babička říkaly, abych jedla normálně, tak jsem je moc nevnímala. Poslední ročník na základce moc příjemný nebyl, ale díky Milanovi, se kterým jsme se psali maily, to bylo snesitelnější. Najednou mi tolik nevadilo, že ostatní spolužáci mě mají za outsidera a nechtějí se mnou trávit čas mimo školu. Střední školu jsem si pak vybrala společnou s Milanem. I budoucnost jsme si naplánovali společnou a po maturitě spolu začali bydlet. 

Se Stelou jsem se rychle pozdravila, vymluvila se, že potřebuji ještě něco koupit a vystoupila na první stanici. Po výstupu z metra jsem zamířila do hezké kavárny, kterou jsou zahlédla. Objednala jsem si dortík s kávou a napsala zprávu Milanovi, že jsem měla chuť si sednout do kavárny, jestli je teprve na cestě domů, tak zda se za mnou nechce stavit.