Měl jsem pocit

Fiktivní povídka, nová tvorba . Podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.

Měl jsem pocit, že jsem viděl Markétu. Ale možná se mi to jenom zdálo. 

 

Ocitl jsem se v části městě, do které obvykle nejezdím. Jel jsem tam za novým klientem. Čekal jsem na semaforu, až padne zelená a viděl jsem Markétu, jak přechází přes přechod. Vypadala skoro stejně, stejný účes, ale vezla kočárek. A vedle kočárku blízko ní šla asi pětiletá holčička, možná mohla být o malinko starší. Kolik to tak může být let, co jsem Markétu viděl naposledy? Co mi řekla? Že už nebudeme mít nic společného? Je to aspoň 10 let. Nikdy to neřekla přímo, ale tehdy se tvářila a chovala, jako bych jí zlomil srdce. Vlastně bych se ani nemohl divit, kdyby na tom něco bylo. 

S Markétou jsme se znali snad sto let. Byla jedním z prvních lidí, co mi věnoval pozornost a pomáhal se spoustou maličkostí, když jsem přišel do tohoto města. Byla z jiného ročníku a oboru, ale nějak jsme se na fakultě potkali. Bydlela doma, nebydlela na koleji jako já, ale pomáhala mi shánět bydlení, když jsem pak musel jít na ubytovnu. Po skončení školy jsme si dávali vědět, jak se máme, s kým chodíme, občas spolu zašli na jídlo, do divadla nebo jeli na výlet. A jednoho dne to bylo jiné, byl z toho vztah. A shodou okolností jsme spolu začali bydlet. Jenže pak jsem na jedné akci potkal Kristýnu. A Kristýna brzy otěhotněla. Markéta nechtěla překážet, asi jsem ji zklamal, netoužila se mnou být už v žádném kontaktu. 

I když jsem se snažil, nepřipadal jsem si jako typ vhodný na otcovství. Když Kristýna o miminko přišla, náš vztah to nevydržel. Pak bylo v mém životě několik holek, některé ani nelze označit za přítelkyně. Nějak mi to období splývá, na jména a tváře bych si ale asi vzpomněl. Pak jsem se víc než na vztahy začal soustředit na kariéru. Člověka jako byla Markéta už jsem nikdy ve svém životě potkal, byla výjimečná.

A nebo to možná na přechodu nebyla Markéta. A mám jen z toho špatné svědomí.