Pekelný palác

Z mého archivu.

V královském paláci vychovával král s královnou malou dcerušku. Jako desetileté holčičce jí bylo mnohé odpuštěno a princezna Argérie toho začala využívat, stále se jen vztekala, měla zlost, křičela, když jí nebylo něco po chuti. Její královští rodičové raději vždy ustoupili a splnili Argérii i to nejnesmyslnější přání. 

 

Není tedy divu, že z rozmazlené princezničky vyrostla marnivá princezna. Princezny, která si všechno vydupala, se báli především sloužící a její komorné. Ze zámku nechala vyhodit nejednu služebnou, když princeznu při česání zatahala. Jindy rozbila o hlavu talíř kuchtíkovi, který nandal příliš malou porci snídaně. Domácí zámecký učitel dostal po hlavě míčem nebo panenkou, kterých měla Argérie ve svém pokoji celou skříň, protože každý den se jí zalíbila jiná barva míče, střih šatů, délka a barva vlasů panenek… Většinou to bylo tehdy, když učitel položil takovou otázku, na kterou neznala princezna odpověď.

Princezna měla brzy oslavit své devatenácté narozeniny a její chování se vůbec nezměnilo, pouze se chovala ještě divočeji. Již před časem vzdal královský učitel své působení, princezna se nenechala naučit skoro nic. Bylo vlastně zázrakem, že uměla obstojně číst a trošku psát. Argérie nejednala s ostatními jinak než křičením, do její komnaty nikdo nechodil, všichni se jí vyhýbali. Když dívka opustila svůj pokoj, každý před ní utíkal, dokonce i její rodiče, jen ti nejodvážnější sloužící princezně podávali večeři. Často se ale střídali; kdo obsluhoval Argérii jednou, nechtěl ji už ani koutkem oka zahlédnout. Stačilo, když se na stěně objevil stín princezniných černých loken a chodby byly opuštěné.

Budoucí královna se stala postrachem nejen paláce, ale i přilehlého královského města, dokonce více než kterýkoli drak či loupežnická banda v okolí. Argérie sice dozrála do věku, kdy jiné královské dcery pomýšlí na vdávání, ale princezna nejen nepomýšlela na svatbu, ona by i stěží našla ženicha. Dívka byla sice neobyčejně krásná, ale s takovou povahou! Kdo by myslel na krásu!

Několik dnů před dívčinými narozeninami sebrali král a královna zbytek odvahy a vypravili se za princeznou do komnaty. Chtěli se jí zeptat, jestli nechce uspořádat hostinu, nebo nějaký dárek. Dárků chtěla Argérie spoustu, účastnit se oslavy ale s těmi hloupými a nemožnými dvorními šašky a sloužícími rozhodně ne! Královna se velmi rozzlobila a pravila, že tajně doufala, že Argérii ty její rozmary přešly a že už je dospělá. Nyní ovšem viděla, že vše je při starém a takovou dceru raději nechce. Prý ať se o ní postará čert, který snad jediný by dokázal snést princezniny vrtochy.

V ten okamžik se strhla silná bouře, třikrát zahřmělo a objevil se blesk, který vždy ozářil komnatu a pak potemněl. Za chvilku bylo po všem. Na místě, kde ještě před chvilkou stála rozčilená Argérie, se chvěl oblak dýmu a byl cítit pach síry, čertovské síry…

     Zato v pekle bylo veselo. Malí, dospělí i staří obyvatelé pekla měli novou zábavu. Čertům i několika čerticím se tahle nová dušička, co patří po právu do pekla, moc zamlouvala. Už dlouho neviděli tak vzteklé stvoření, které jen křičí a dupe kolem sebe. Ale princezně se to nelíbilo. Ječela ještě víc, když zjistila, že ostatní se jí nebojí. Jí samotnou nenapadlo projevit trošku strachu, vlastně vůbec se nebála. Jen se poprvé ve svém životě setkala s tím, že její vřeštění nezahání ostatní co nejdále od ní. Doma ji všichni plnili i ta nejmenší přání, co jen naznačila, jinak by totiž spustila takovéto cavyky. A když začala řvát a vztekat se, každý utekl.

Čerti se smáli, ušklíbali se a smíchem kopali nohama zuřivě kolem sebe, když si Argérie umazala žluťoučké šatičky od černé podlahy. To jí nejvíc urazilo, ještě nikdo se jejímu chování nesmál! Odporoučela se do kouta, při cestě stačila zakopnout o hromadu připraveného dříví a než došla k volnému místečku na sezení, vypadala jako jeden z čertů: po žlutých šatech už zbyla jen vzpomínka, byly celé zašpiněné od sazí, popela a kolomazi. Tím vzbudila v čertících další výbuchy smíchu. Rozcuchané černé vlasy poletovaly zběsile kolem princezniných jiskřících očí, jak propukala v nový nával zlosti.

Najednou se čertiska uklidnila a uložila po stranách za kotle. Přišel jejich pán, sám velký Lucifer, osobně uvítat novou duši v pekle. Nebyl ani mladý, ani starý, vysoký ani malý, hubený ani tlustý. Vlastně nevypadal jako ostatní čerti, spíše jako nějaký šlechtic, jen v trochu ušpiněném plášti. No a samozřejmě ty růžky na hlavě, zakryl by je pouze pěkně velký klobouk.

„Vítej v mém pekelném paláci, princezno! Ať chceš nebo ne, příští chvíle, velmi dlouhé chvíle, strávíme spolu a tady. Záleží jen na tobě, jakým způsobem. Mám totiž s tebou jisté úmysly. Když se budeš chovat vhodně a poslouchat mě…“

„Poslouchat tě! Pche, já nikoho neposlouchám!“ rozkřikla se Argérie.

„V tom případě, zůstaneš zatím tady v kotelně. Tady v pekle máme času spoustu. Celou nejdelší věčnost!“ rozhodl Lucifer a odporoučel se po schodech vedoucích nahoru.

Princezna, stále ještě v koutě, se rozplakala. Bylo to poprvé, co plakala nejen vztekem, ale hlavně lítostí. Litovala sama sebe, že s ní tak zacházejí. Neuvědomovala si však, že jen takové chování si zaslouží.  

Když za několik dní přišel Lucifer znovu do kotelny, aby zjistil, jakou náladu má právě princezna, Argérie projevila radost, že jej vidí a trpělivě vyslechla všechny své povinnosti.

„Vlastně jenom chci, abys tolik nekřičela. Obstarám ti všechno, na co si jen vzpomeneš, ukážu ti celý svůj palác, budeš přebývat v přepychu. Už dlouho hledám někoho jako ty, aby se stala vládkyní pekla spolu se mnou. Jsi dokonale marnivá, sobecká, panovačná, chamtivá, vzteklá sice trochu moc, ale jinak zcela vhodná jako má žena. Stačí, když nebudeš kolem sebe křičet, alespoň ne na mě. Také doufám, že se časem naučíš rozpoznat čas na křičení a čas na mlčení. Jestli ses rozhodla mě poslouchat, tak tě odvedu nahoru do příjemnějších komnat. Jistě dáš přednost pohovkám před špalky v kotelně. Navíc jsem ti přichystal nějaké šaty, ze kterých si můžeš vybrat. Tyto zašpiněné se pro mou ženu nehodí.“

V lesích okolí královského města se potulovala loupežnická banda, ale loupit a přepadat pocestné je omrzelo. Lidé ve zdejším kraji teď byli šťastni, nebáli se chodit do zámku, jejich trápení a hrozba, kterou byla Argérie, zmizely. Konaly se často na venkově hostiny, ke kterým byl zván každý, kdo šel okolo, obchod jen vzkvétal, loupežníci neměli nejmenší důvod si majetek či jídlo přivlastňovat násilím.

Po nějaké době však onemocněla královna. Začala si vyčítat, že to ona způsobila zmizení své dcery. V zámku zavládl opět smutek a brzy se krajem roznesla zpráva, že ten, kdo najde a přivede princeznu zpět domů, stane se novým králem. V královském městě i na venkově se rozhostil znovu strach a zmatech. Všichni se báli o život královny, ale zlou princeznu zpátky nechtěli. Snad proto se neobjevil žádný odvážlivec, který by se pokusil přivést Argérii domů.

Lidé přestali slavit velkolepé hostiny, loupežníci byli bez jídla. Jejich vůdce Alexandr se však odmítl vrátit k původnímu řemeslu a každý loupežník se vydal jiným směrem s předsevzetím, že se bude živit poctivou prací. Alexandr se svým bratrem Fideliem odešli do královského města. Protože ale nic neuměli, nikdo je nechtěl vzít do služby. Po dlouhém marném hledání se vydali přímo do paláce, aby králi ohlásili svůj úmysl najít a přivést princeznu Argérii. A král jim v tom samozřejmě nebránil.

Kde princeznu hledat? Král se svěřil, že se královna tenkrát v rozzlobení zmínila o čertech. Užitečná rada, jenže kde je peklo? Která cesta vede až před jeho brány? Alexandr a Fidelius bloudili městem, lesem i vesnicemi. Poslouchali vyprávění stařečků a stařenky, pohádky pro malé děti před spaním. Jakmile zaslechli, že nějaké místo se jmenuje Čertův vrch nebo Čertův mlýn, hned tam spěchali. Často místa dostala jména jen z lidského strachu, ale v jenom mlýně přespával skutečný čert.

Byl to už starý čert, na zemi zůstal, protože se mu líbilo na slunci, oblíbil si vodu a miloval zlatavé pivo. Proto se na něj Lucifer rozhněval a nepustil už zpátky do pekla. Čertisko sice ve mlýně nestrašilo, ale díky zlověstné pověsti se mlýnu všichni vyhýbali a mlýnské kolo se netočilo. Stavení bylo opuštěné a čert tak zůstal úplně sám. Byl tedy velmi vděčný, když si mohl s Alexandrem a jeho bratrem zahrát karty. Přinesli mu pivo a on jim poradil, kudy k peklu. Škoda že nemůže s nimi.

Podle čertovy rady se bratři vydali údolím podle Čertova potoka k jeho prameni. Tam, kde pramení, je Čertova skála. Stačí třikrát křísnout kamenem o stěnu až vyletí jiskřičky a čerti přijdou otevřít pekelnou bránou.

I stalo se tak. Čerti ovšem nebyli vůbec nadšeni, že se nějací smrtelníci chtějí podívat na návštěvu do pekla. A Alexandr hned, že chtějí mluvit s Luciferem, jinak budou křísat do skály tak dlouho, až peklo začne hořet. To čerty ohromně pobavilo: peklo aby začalo hořet! Ale představa, že by stále někdo bušil do skály a nenechal je trošku se vyspat na stráži u pekelných vrat, se jim vůbec nelíbila. Rozhodli se poslat bratry za vládcem pekel. Když se návštěva Luciferovi nebude vůbec líbit, skončí dušičky smrtelníků v kotli, říkala si čertiska.

Jeden starší čert dovedl mládence do velkého sálu pokrytého červenými koberci, kde v tmavém křesle jako na trůně seděl sám pekelný panovník. Velmi se rozčílil, když mu čert představil lidské tvory.

„Tak proč jste přišli? Je vám jistě známo, že z pekla se jen tak ven nedostanete?“

„Chceme vědět, jestli jsi unesl princeznu Argérii,“ zeptal se Alexandr. Lucifer významně mlčel a nechal mladíky pokračovat. „My si ji totiž hodláme odvést s sebou, k jejím královským rodičům. Vydáš nám ji tedy?“ pokračoval vzdorovitě Fidelius.

„Ano, to je pravda. Co musíme udělat…“ přisvědčil mírněji Alexandr.

Lucifer se otočil k svému nejbližšímu čertovskému poddanému a něco mu tiše pošeptal. Čert odešel a za chvíli vstoupila do sálu černovlasá krasavice ve zlatých šatech. Vypadala jako nejurozenější šlechtična z pozemského světa, žádný náznak čertovského původu. Lucifer ji představil jako „svou nejdražší královnu a vládkyni pekel“.

Krásná paní svým příchodem vyrazila mládencům dech, ale nechápali, proč ji Lucifer nechal zavolat.

„Má drahá, tito mladíci by rádi věděli, jak tě mají osvobodit z pekelného zajetí,“ zasmál se pekelný kníže. Kráska se na oba pohrdavě podívala:

„Bylo by mi jich skutečně líto, kdybych uměla projevit takový cit, protože já nemám důvod se na zem vracet.“ Argérie rázně opustila pánskou společnost a odebrala se do svých komnat.

„Slyšeli jste sami, jste tu zbytečně. Nejenže Argérie nemá zájem mě opustit, ale nejde to. Co však s vámi? Jak na vás koukám, čertů se nebojíte a vaše duše bude přemožena, teprve až začnete projevovat strach, pak jste naši na věky. I když právě mě něco napadlo. Když mi splníte dva velké a těžké úkoly, nechám vás odejít, třeba i s princeznou, když ne, vaše duše se budou navždy smažit v kotlích, o váš strach se už postaráme. Musíte souhlasit, to vám rozkazuji, není jiný výběr!“ rozhodl pekelný vládce a vyzval mladíky k prohlídce pekelného zámku.

„Ti dva se hledali! Princezna je skutečně tak zlá, jak se povídalo. Vůbec si nezaslouží, abychom pro ni riskovali život,“ špitl Fidelius.

„Stejně nám nic jiného nezbývá, když už jsme v pekle. Navíc, věděli jsme, že je zlá. Ale je i moc krásná, třeba ji dokážeme napravit,“ odpověděl Alexandr.

„Dobře, sice si myslím, že si Argérie peklo zaslouží, ale budu stát při tobě, bratře,“ souhlasil nakonec Fidelius cestou po schodech. Chodba byla temná a úzká, vypadala však jako mnohé jiné chodby v zámcích na pozemském světě. Výprava se najednou ocitla v další velké síni, tentokrát se zářivě žlutým kobercem. Celé místnosti vévodil obrovský tmavý krb a několik velkých oken po obou stranách. Fidelius zamířil k prvnímu oknu s nadějí, že spatří krásnou zahradu. Leknutím téměř oněměl, když viděl venku plamenné jazyky sahající do výšky několika pater.

„Jsme přece v pekle!“ zasmál se panovník, když zahlédl Fideliův udivený výraz.

Na druhém konci sálu byly další dveře. Lucifer je otevřel:

„Toto je komnata, která vám bude sloužit jako pec na ukování klece. Po celou dobu vaší práce nesmíte místnost opustit. To je váš první úkol. Vše potřebné tu máte. Přijdu za takovou dobu, která se označuje na zemi jako tři dny. Ať je vaše práce hotová. Za tři dny, se tyto písečné hodiny přesypou.“

„Ale kde je voda? Vždyť je tady příliš vedro?“ vyhrkl Fidelius.

„Přece bych vám nezadal nějaký splnitelný úkol!?“ zašklebil se pekelný kníže a postrčil mladíky do komnaty. Ještě chvíli nechal dveře otevřené a po chvíli za nimi zavřel petlici, aby nemohli sami odejít.

Teplota místnosti dosahovala takových rozměrů, že se nemohli posadit na zem ani udržet v rukou kovářské náčiní. Bratři nevěděli, co mají dělat. Nedokážou vyrobit klec, jak rozkázal vládce.

V tu chvíli se potichu rozevřely dveře a uvnitř se ocitl zaprášený čert. Byl to ten čert, kterému Lucifer přikázal, aby zavolal princeznu Argérii do trůnního sálu. Chlupatý čert mluvil potichu, aby jej náhodou neslyšel jeho vládce. Mládencům přinesl lampu, kterou vyhrabal v jiné zakázané komnatě, proto byl tolik zaprášený. V komnatě jsou věci, které patřily některým zlým duším, než skončily v kotli. Svítidlo patřilo sobeckému králi ze severních krajů. Je to svítilna, která sálá chlad a dokáže místnost učinit obyvatelnou. Jinak by zde brzy zahynuli, takhle budou moci svou práci udělat včas. Bratři nevěděli, zda mají čertisku věřit, ale nic jiného jim stejně nezbývalo. Kdyby jeho pomoc nepřijali, dozajista by zemřeli. Proč jim čert vlastně pomáhá?

„Chceme, já i několik dalších čertů, abyste odvedli princeznu zpátky na zem. Od té doby, co je slečna tady, se velmi změnil, téměř se nezajímá o vládnutí a o peklo, stále s ní vybírá látku na šaty nebo jí plní jiná přání. Kromě toho si princezna docela oblíbila mne, jsem její komorník a svěřila se mi, že by se ráda vrátila na denní světlo. Nevěří ovšem, že by se vám mohlo podařit splnění vládcových úkolů. Když jí přesvědčíte, že jste tento úkol splnili, bude jistě souhlasit s tím, abyste ji odvedli s sebou.“

„Jen aby to nebyla past od princezny nebo Lucifera,“ podotkl Fidelius, když čert odešel. Za nemnoho okamžiků začala být místnost obývatelná a muži začali pracovat. Dokonce v jednom koutě začala drobně kapat voda, kterou mohli kováři použít na pití i ke své práci.

Když se po stanovené době šel Lucifer podívat na úsilí lidských mladíků, byl velmi zaskočen, že je našel s hotovou klecí. Kouzelnou lampičku tam již nenalezl, protože chvíli před ním ji odnesl čert-komorník. Lucifer je nechal do večera vyspat a chystal se jim uložit nový rozkaz.

Když se začalo stmívat, zavedl je na palácovou terasu. Bratři viděli ty hrozivé plameny a vyděšeně čekali na další zadání úkolu. Pekelný vládce přinesl kovovou klec:

„Mezi těmito plameny přebývá ohnivý bažant. Chci, abyste ho do rána chytili do své klece. Je to váš druhý a poslední úkol. Jestliže vás zde najdu zítra ráno s prázdnou klecí, jsou vaše duše určeny pro cestu do kotle a Argérie zůstane na věky v pekle se mnou.“ Kníže zamkl dveře terasy a odešel.

„Co budeme dělat? Ohnivé jazyky nás spálí na uhel, jestliže se k nim jen trošku přiblížíme!“ prohlásil smutně Fidelius.

„Zkusíme chvilku počkat, bratře. Třeba nám přijde opět pomoci ten čert. A jestli ne, snad nás něco do rána napadne. Raději skončím mezi plameny než v kotli…“

Alexandr ani nestačil odpověď a začaly se odemykat dveře. Objevil se čert a v rukou držel misku se zrním:

„Tohle velmi vzácné zrní vám posílá princezna a doufá, že splníte i tento úkol. Ukradla pro vás od Lucifera klíč. Zrní pochází z drahocenné rostliny a je jediné, čím bažanta krmí. Na pečené zrní jednoduše opeřence přilákáte,“ poradil čert a vzdálil se.

Alexandr přistrčil misku se zrním k okraji terasy a zrníčka se pomalu začala opékat. Netrvalo dlouho a mladíci slyšeli bažantí křik, nasypali zrní do klece a čekali na ohniváka. Ten celý omámený lahodnou vůní přiskákal ke kleci a nevšímavě do ní vběhl.

Ráno Lucifera překvapil ohnivý úlovek v kleci, po zrní nebylo ani památky, pro misku si přišel čert a všechna zrníčka vyzobal bažant. Pekelný vládce tak musel nechat zavolat princeznu a rozloučit se s ní:

„Jestli se nezměníš a budeš se na zemi chovat stejně jako před tím, nechám pro tebe poslat znovu a pak ti už nikdo nepomůže. Ať jsou ti tvé ohnivě rudé vlasy připomínkou na peklo a trestem ode mne.“

Alexandrovi a Fideliovi bylo dovoleno, aby Argérii vyvedli na denní světlo. Ještě celý rok jim trvalo, než se všichni šťastně vrátili do královského zámku. Za tu dobu se zamiloval Alexandr do Argérie a ona do něj.

Princeznini rodiče byli z návratu své dcery tak nadšeni, že ji nebránili ani ve sňatku. Zvláště když viděli, jak se Argérie změnila povahou. Brzy se konala svatba, za několik let se stal Alexandr králem a věrný Fidelius nejvyšším rádcem. Argérie už nikdy Lucifera ani jiného čerta neviděla, protože napravené duše do pekla nepatří.