Kdybych měla dceru

Dceru nemám a pravděpodobně mít nikdy nebudu. Částečně jsem si s tím smířila, částečně mě to ještě malinko mrzí. Ale pomalu se smiřuji s tím, že v naší rodině jsem jako holka v menšině.

 

Možná trochu útěchou, možná naopak v tom hraje roli i to, že moje sestra je ve stejné situaci, také má syny a ne dceru. Třeba by mi stačilo, kdybych holčičí věci mohla kupovat neteři, takhle si musím vystačit s dcerkami od kamarádek, kterých není moc.

Že mám samé kluky je trochu paradoxní, už jenom proto, že taková situace by pro mě kdysi byla naprosto nepředstavitelnou. Jako dítě jsem vyrůstala v hodně holčičím světě: mám sestru, tety, měla jsem babičky. Můj táta byl jediný chlapský živel v mém blízkém okolí, dědečci brzy zemřeli a strýce jsem vídala jen velmi málo. Logicky jsem si hrála spíš s kamarádkami, další příbuzné ani moc nenavštěvovala. Chlapský svět byl a vlastně pořád je pro mě trochu záhadou. Většinu života jsem měla pocit, že chlapi jsou opravdu z jiné planety. V posledních letech se to zlepšilo, někdy si myslím, že to je víc o konkrétních lidech než o pohlaví, ale pořád mi připadá, že některé věci zkrátka chlap nepochopí. V něčem je to jedno, ale u něčeho mi je líto, že nemám holčičku, které bych mohla kupovat panenky a hezké oblečení, ale asi mi bude víc chybět takové to období v dospělosti, kdy se dcery s matkami někdy sblíží a třeba provozují společně koníčky, nákupy, prostě se řeší ty holčičí věci.

A nejvíc mě mrzí, že moje děti na vlastní kůži nezažijí, jaké je to dát někomu život. I když třeba budou u porodu svých dětí, vždy ten zážitek bude zprostředkovaný. A možná ani nedokážou ocenit to, jak náročné bylo se rodičem stát, kolik to stálo bolesti a starostí. Protože dokud jsem neměla děti, tak jsem si to opravdu neuměla představit. Škoda, že o tohle se se svojí maminkou nyní nemůžu podělit.