Jak mě nepouštěli sednout

Během mého první těhotenství si nevzpomínám, že by mě někdo pouštěl sednout v autobuse nebo v metru. Ale bylo to spíš zaviněno neobvyklými okolnostmi.

V prvních měsících to na mě nebylo vůbec vidět a pak byla zima, takže se to případně skrylo pod zimní bundou. Později jsem hodně pracovala z domova nebo byla na nemocenské. A když už to na mně začínalo být znát, tak převážně celá republika pracovala z domova a minimálně cestovala MHD, protože přišel kovid. A potom jsem v MHD cestovala už jenom párkrát s doprovodem a vlastně jsem si vždycky nějakým způsobem volné místo vybrala.

V případě druhého těhotenství jsem cestovala pouze občasně po okolí několik zastávek autobusem nebo tramvají. Většinou jsme nastupovali někde, kde nebylo moc lidí a právě proto bylo volné místo sezení, tak jsem si sedla a v pořádku jela. A vybavuji si pouze jednu situaci, kdy byl problém s volnými místy. Jeli jsme tehdy ještě s kočárkem a manželem a autobus byl docela narvaný. Nemusela jsem držet kočárek, ale nechtěla jsem se zase vzdalovat přes celý autobus pryč od kočárku. Volná místa vůbec nebyla a uvolnit místo mi nabídla pouze paní, co seděla v části, kde jsou sedadla hodně nízko. To jsem musela odmítnout, protože z těchto míst bych měla problém už vstát. Další místo se uvolnilo zase v protisměru, z toho by mi bylo špatně. Takže jsem radši zůstala stát v druhé části prostoru u kočárku, kde bylo trošku místo a mohla jsem se opřít zády a pořádně se držet. Naštěstí jsme jeli jenom pár stanic a nebylo to na dlouho, ale že by mi někdo uvolnil místo pro sezení to opravdu nehrozilo.