Dárek z lásky

 Z mého archivu.

V jednom skromném klášteře daleko od města žila malá dívenka. Jeptišky, kterým byla svěřena, ji pojmenovaly Hedvika. Děvče tu bylo již jedenáct let, tedy téměř od narození. Řekli jí, že její matka zemřela po porodu a otec se o ni nemohl a nedokázal postarat, ani by ji neuživil. Celou pravdu o původu dítěte znala jen jediná osoba, nejvyšší Matka představená Agnes, která si vyslechla příběh od nešťastného otce, když děcko přijímala k vychování. 

V hlavním městě říše v překrásném paláci s mramorovým schodištěm vládl král Radoslav a královna Ferona. Vládla spíše panovnice, protože král holdoval zpočátku lovu, pak sbírce zbraní. Kvůli jejich časovému zaneprázdnění si příliš nerozuměli, netrávili spolu volný čas a tak snad nemohli být ani šťastní. Přesto jednoho slunného dne přivedla královna na svět potomka. Byla však zklamaná, že je to dcerka. Oproti tomu král se začal věnovat holčičce a opět zanedbával královnu. Vlastně téměř nic se nezměnilo; královna vládla a král trávil čas místo na lovu a v královské zbrojnici s malou princeznou. O královně se začalo říkat, že nemyslí na nic jiného jen na sebe, nutí poddané do nesmyslných úkolů i daní. Všechno to byla pravda a krále to vůbec nezajímalo, veškerou svou lásku a energii dával jedinému dítěti, princezně Julianě. Z královny se tak stala zlá a nepřístupná panovnice, kterou nepoznávala ani její už tříletá dceruška.

Když oslavila Juliana patnácté narozeniny, začala se její matka rozhlížet po vhodném ženichovi. Tím se mohl stát každý princ, Ferona ale hledala co nejbohatšího. Palác již navštívilo několik případných ženichů, ale kromě řady drahých šperků, perel a vzácných látek, zanechali princové Julianě jen dojmy nafoukaných a rozmazlených princátek. Poté, co se Juliana svěřila se svými pocity rodičům, upadla do královniny nemilosti. Ferona dceru nechala téměř uvěznit ve svých komnatách, princezna nesměla opouštět palác, natož jezdit s otcem do lesa, směla jen do zahrady. Král byl velmi nešťasten z princeznina osudu, nechtěl ji však určovat ženichy, jako její matka. Nedokázal se ale ani vzepřít neústupným příkazům královny Ferony.

Královna si sice stále trvala na svém rozhodnutí, ale před Julianinými osmnáctinami svolala další slavnost, aby tentokrát dceru dozajista provdala. Kromě těch nejbohatších princů a mladých králů se sjeli k paláci i kejklíři a řemeslníci, kteří předváděli svá umění a prodávali vlastnoručně vyrobené předměty. A nikoho nenapadlo bránit Julianě navštěvovat trh řemeslníků. Ráda se dívala do díže pekařům i cukrářům, tkadlenám na kolovrátky, ochutnávala medové pochoutky i perníky, nejraději sledovala dovednosti kováře a jeho práci s kovem i ohněm. Juliana se oblékala do prostých šatů, často ji doprovázela věrná chůva a někdy dokonce i král (také v prostých šatech), přesto mnoho – hlavně starších – poddaných tušilo, že se setkávají s princeznou. Chovali se k ní stejně jako mezi sebou, s úctou a láskou, dost starostí jim přidělávala už královna. Mezi lidmi se říkalo, že Julianu vychovává otec a děvče je zcela své matce nepodobné, tváří i povahou.

Každý den trávila několik hodin, od poledne až do večera, kdy se řemeslníci vraceli domů, pohledem do ohně. Líbil se jí i mladý kovář, který vyráběl tak zručně podkovy pro štěstí, přívěšky a náramky. I Šimon, mladý kovář, si všiml že u jeho povozu postává skoro až do soumraku krásná černovlasá panenka. Nejprve si vyměňovali pohledy, pak i slovíčka a nakonec věnoval Šimon Julianě kovový zlatě se lesknoucí náramek. Říkal, že je z lásky a proto i kouzelný. Juliana na kouzla nevěřila, ale chtěla uvěřit. Na oplátku mu darovala svůj prstýnek, který dostala před třemi lety od tatínka.

Král Radoslav dokázal pochopit, kde se ocitl jeho dárek. Naproti tomu si královna všimla výrazného náramku a dovtípila se, že ho Julianě věnoval některý venkovan z lásky. A zakázala princezně vycházet z paláce. Dívka proplakala několik nocí, pak se rozhodla s pomocí chůvy proklouznout z paláce ven na trh. Šimon se už obával, že Julianu nikdy neuvidí, vyznal ji znovu lásku a mladí lidé si slíbili věrnost. Královnini zvědové viděli princeznu mimo palác a vše vyzradili Feroně. Královna znovu důrazně zakázala Julianě opouštět zámek a sebrala jí i náramek od Šimona. Následujícího dne se pokoušela princezna uprchnout, vždy ji stráže dostihli a opět zamkli ve své komnatě. K čemu byly Julianě velké místnosti obložené pestrými koberci, vyzdobeny lustry a skříněmi s překrásnými šaty a šperkovnice zaplněné náušnicemi, náhrdelníky, prsteny, když tu nemohl být Šimon, nebo aspoň jeho náramek, ten nejvzácnější šperk. Naštěstí měl přístup do pokoje princezny král. Bál se sice panovnice, ale vzal z její šperkovnice Julianin zlatý náramek a přinesl jej dceři, aby se mohla těšit alespoň z jeho lesku.

Před usnutí držela princezna náramek pevně ve svých dlaních, přála si teď ze všeho nejvíc být se Šimonem. Nasadila si náramek na ruku a chystala se ulehnout, ještě do něj zašeptala své přání, jako by se mu chtěla svěřit se svým trápením. Když za několik okamžiků dorazila její matka, aby Julianě sdělila, že jestli se nepřestane pokoušet scházet s vesnickým kovářem, vydědí ji a vyžene, našla postel prázdnou a princeznu nikde. Ta si začínala pomalu zvykat na vesnický život se svým budoucím mužem.

Juliana žila už delší čas u Šimona v obydlí, při tradiční veselce téměř nikdo z místních nevěděl, že se vdává princezna, která se vzdala přepychu i bohatství pro lásku. Královna mezitím na zámku zuřila, znepříjemňovala život sloužícím i manželovi, po nějaké době však začala litovat, že svým neuváženým jednáním vyhnala jedinou dceru z města. Také král byl velmi nešťasten, ale věřil, že se Juliana jednou vrátí. Ani princezna nezapomněla na svého otce a s pomocí kouzelného náramku jej navštěvovala ve snu. Radoslav se tak dozvěděl, že Juliana se stala kovářovou ženou a čekají děťátko. Král váhal, jestli se má svěřit své manželce, ale když se Juliana dlouho ve snu nezjevila, vše Feroně vyjevil. Královna si začala dělat také obavy a snažila se svou dceru najít.

Příčinou obav na královském zámku byl těžký porod, na který nestačily Julianiny síly. Princezna přivedla na svět malé děvčátko, sotva si jej mohla však prohlédnout, zavřela Juliana oči navždy. Též Šimona to velmi zdrtilo, stejně jako rozhodnutí, že není schopen se o miminko postarat. Jeptiška, která se o Julianu starala při porodu, nabídla nešťastnému kováři, že děcko vezme s sebou do kláštera. Tato sestra se jmenovala Agnes a Šimon ji svěřil dcerku i celý příběh o původu své ženy. Agnes slíbila, že pravdu nepoví nikomu jinému než dívence, až dospěje. Pak se bude moci děvče rozhodnout, zda žít dál v klášteře nebo se vrátit k otci.

Královna Ferona se už vzdala, ztratila naději, zahořkla na celý královský dvůr, odmítala konat slavnosti a honosné bály, nebyl důvod slavit. Jednou se ovšem odhodlala navštívit věštkyni. Stará vědma ji přečetla z dlaně divnou věštbu, ani královna ji nerozuměla: Nastane den, kdy královna pochopí, čeho se dopustila a jaký úděl ji postihl a to bude její zkáza. Zastaví se jí srdce…

Král se uzavřel do soukromí, věčně si prohlížel své lovecké sbírky a komnaty princezny Juliany, nevyjížděl ani do lesa. Mladý kovář se snažil žít jako dříve, chodil na trhy předvádět své výtvory, vše mu ovšem připomínalo jeho milovanou ženu. Začal stárnout žalem a ani práce jej nebavila. Mohl se potěšit jen pohledem na žlutý náramek, který kdysi daroval Julianě. Ani tento šperk nedokázal splnit přání, které do něj tak trpělivě šeptal; Juliana se probudit k životu nemohla.

Hedvika byla v klášteře docela spokojena, jeptišky si ji oblíbily, snad pro to, jak ráda objevovala svět zahrady a okolí, milovala květiny i ptactvo, ráda se smála. Už jako malá holčička vyzařovala neobyčejnou krásu, její havraní vlasy rozcuchaně poletující po všech zákoutí zahrady se nedaly přehlédnout. Hedvika sice nevyrůstala v přepychu a blahobytu, byla však obklopena láskou a vřelým slovem. Milovala život, ráda se oddávala ale i snění. Často mívala sen o černovlasé krasavici, se kterou trávila odpoledne v rozlehlé zahradě nebo na louce. Takový sen vždy zlepšil Hedvičinu náladu, kterou rozdávalo děvče smíchem dál, mezi řádové sestry. I pro jeptišky byla Hedvika jediným rozptýlením, protože kromě ní v klášteře žádné jiné děvčátko nebylo.

Královna Ferona se začala bezcílně projíždět s malou družinou po okolí, po lesích, až se jednou ocitla u ženského kláštera. Blížil se večer a jeptišky nabídly Feroně přespání, aniž by tušily, že mluví se samotnou královnou. Považovaly ji jen za bohatou šlechtičnu. Té noci se zase s Hedvikou proháněla neznámá kráska po stráních, poprvé k ní promluvila a sdělila jí, že v klášteře přespává starší šlechtična, která je velmi nešťastna a jen Hedvika ji dokáže rozesmát.

Ráno před svým odjezdem spatřila Ferona pobíhat po zahradě asi jedenáctileté děvčátko. Kdyby sledovala, jak vyrůstá její dcera Juliana, jistě by děvče princeznu pohyby připomnělo. Šlechtičnu zaujala dívčina veselost a radost ze života, kolem ní se totiž nikdo nesmál, nikdo se neodvážil projevit štěstí v přítomnosti královnina zármutku. Tento den strávila Hedvika se starší šlechtičnou, jak si přála paní ve snu. Královna se smála s děvčátkem (bože, kdypak se jen smála naposledy?) a slíbila, že se brzy vrátí, aby se opět setkala s mladou dívkou.

Ferona tak navštěvovala klášter a holčičku poměrně často, i král se divil, jak se povaha královny změnila v chování k poddaným. Královna brala Hedviku i na menší vyjížďky do lesa, prožívala s ní to, co zmeškala u vlastní dcery.

Jednoho dne, kdy panovnice neměla přijet, se odehrála výrazná změna v životě malé Hedviky. Sestra Agnes si děvčátko nechala zavolat k sobě a předala ji krásný žlutý náramek. Pověděla jí, že ho měl u sebe její otec, když ho vylovili z řeky utopeného, že jej kdysi daroval Hedviččině mamince. Dívenka se tak dozvěděla celou pravdu o svém původu a začala si přát být se svým dědečkem.

Následujícího dne přijela šlechtična opět do kláštera a hledala Hedviku. Dítě tentokrát neběhalo mezi záhony, sedělo na lavičce pod starou břízou a prohlíželo si zlatavý šperk. Královna spatřila náramek, který kdysi tak nenáviděla. Přistoupila k dívence, objala ji a zeptala, kdo jí klenot daroval. Nyní všechno pochopila, Hedvika byla Julianina dcera… … a leknutím se královně zastavilo srdce.

Hedvika se nyní cítila osamělejší než kdykoli před tím, nebylo nic, co by ji potěšilo, ani skřivánci v zahradě, ani sladkosti pečené od řádových sester. Stále jen držela v rukou darovaný náramek a plakala. Přála si být u svých prarodičů, ne proto, aby žila v přepychu paláce, chtěla být s někým blízkým, když nežil ani její tatínek. Své přání zašeptala do náramku a ten jí to splnil.

Ocitla se uprostřed prázdného trůnního sálu, jen u okna postával starý král zahleděný do zeleného listí velkého javoru na zahradě. Děvče se k němu přiblížilo a usmálo se nejjemnější úsměvem očí, jak jen to dokázalo. Hedvika cítila, že král Radoslav prožívá velký smutek a potřebuje rozveselit ještě více než ona. Radoslav trpěl za svou slabost, nedokázal odporovat královniným rozmarům a zlé povaze, kdyby se on dokázal projevit, nikdy by neztratili svou dceru. Stařec spatřil náramek, poznal jej, ta dívenka mu tolik připomínala jeho dcerku a chtěl znát dívčin původ. Hedvika mu všechno vypověděla i to, že si přála být u svých prarodičů. To už král nevydržel mlčet a vysvětlil, že se její přání splnilo. Nyní ji chtěl zavést za Hedviččinou babičkou. Provedl ji do velké síně, kde byl na stěně portrét královny Ferony a princezny Juliany v životní velikosti. Hedvika poznala smutnou přítelkyni z kláštera a paní ze svých snů. Byla ovšem vděčná, že se s královnou setkala a předala kousek své radosti.

Toho večera si přála Hedvika shledat se se svými rodiči. Ve snu strávila den na rozkvetlé louce s černovlasou kráskou a mladým mužem, tentokrát vypadal vedle své ženy a dcerky velmi šťastně.

Starý král vychovával novou malou princeznu jako kdysi Julianu, trávil s ní volný čas a pomalu učil vládnout. Byl si jistý, že tuto dívenku už neztratí a že jednou, až se sama rozhodne vybrat ženicha a založit rodinu, bude důstojnou nástupnictví jeho rodu, Juliany i jeho samotného.

Zařazeno k Tématu měsíce - Láska