Co jsem se naučila v těhotenství

Mám za sebou dvoje úspěšné těhotenství a toto období se pravděpodobně už nebude opakovat, ale jako rodič se stále učím a asi celý život budu učit, aniž bych se to skutečně naučila.

Během těhotenství jsem se však naučila (často byla donucena naučit) několik věcí, které se mi hodí i do budoucna:

- Nejsem ráda, když musím navštěvovat lékaře, nejhorší je to tradičně se zubaři a gynekology. V poslední době jsem však absolvovala nepočítaně prohlídek všech částí těla, takže jsem si na to už celkem zvykla. Přistupuji k tomu víc jako k rutině.

- Podobně to mám s odběrem krve. Dříve se mi dělalo nevolno až skoro na omdlení. Nyní mi to už moc nevadí. Záleží na šikovnosti sestry, ale někdy to ani pořádně necítím. Zvažuji, jestli bych zvládla být dárcem krve.

- Během prvního těhotenství jsem si musela měřit hladinu cukru v krvi pomocí glukometru a odběrového pera. Několikrát týdně jsem si odebrala trošku krve z prstu. Naštěstí to bylo dočasné. Nejprve jsem k tomu potřebovala asistenci, pak už jsem to zvládala sama. Asi i díky tomuto jsem si pak lépe dokázala dávat injekce do břicha, když jsem měla jiné potíže.

- Vždycky mi dělalo velký problém polykání prášku. Jako dítěti mi maminka prášky drtila, já jsem si je pak půlila. Když byla možnost volby, tak jsem si vždycky vybrala něco jiného než tabletku, třeba sirup nebo kapky. V těhotenství jsem brala spousty vitamínů i nějaké další prášky, takže polykat několik prášků za den mi přestalo působit problémy. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem dokázala spolknout čtyři střední tablety najednou. To je opravdu pokrok :-) 

- Asi jsem začala nosit víc sukně, dřív mi to přišlo nepohodlné. Teď si někdy vezmu sukni nebo hlavně šaty s chutí. Připadá mi to ženštější. Jen v tom nejsem úplně za dámu, protože k tomu nosím pohodlné tenisky, lodičky se mi sice líbí, ale prostě v tom nevydržím. Třeba časem, až budu chodit do práce nebo někam mezi dospělé lidi.

- Asi jsem si začala vážit života. Podle mě ten, kdo přivede na svět nového človíčka nebo se toho účastní, si musí vážit lidského života. Víc si vážím svojí maminky a také je mi líto, že si s ní o tom všem nemůžu popovídat. Tahle zkušenost je nepřenositelná a dřív jsem to nedokázala ocenit. Najednou po narození dětí mi připadá, že chápu smysl života, že narození dětí je ten skutečný smysl života. A taky si myslím, že ženy/matky jsou ty opravdové hrdinky. Někteří tatínci se však taky snaží a kdyby mohli, v mnohém maminky zastoupí.

- Někdy dokážu usnout třeba i na pět minut a připadám si pak vyspalá. Zase někdy naopak spím dlouho a připadám si vyčerpaně. Možná mám vydatnější spánek. A spát 10 hodin denně je luxus, který si jen tak několik let nedopřeju.

- Snažím se dělat věci, které jsou potřebné a důležité (třeba úklid) nebo ty, které mě baví (barbie, blog). Snažím se neztrácet čas blbostma, které nepřinášejí užitek ani radost.

- Myslím, že si taky člověk víc uvědomí skutečnost, že se vlastně už pořád bude o někoho bát. Samozřejmě, že jak člověk stárne, tak se bojí i o jiné členy rodiny, přátelé, ale ohledně dětí je ten pocit intenzivnější. A asi ten pocit nikdy nezmizí.

- Jsem v něčem asertivnější. Nebojuju totiž za sebe, ale svou rodinu! 

A co vy, milé maminky? Také jste se něco naučily?