Čeho se nejvíc bojím

Nevím, jestli to lze nazvat úplně strachem Možná to jsou jen obavy.

Ale když se přemýšlím o tom, čeho jsem se bála před x lety a čeho se nejvíc bojím teď, je v tom rozdíl.

 

Když jsem chodila na gympl, bála jsem se takových věcí jako byl tělocvik, že neudělám maturitu, nikdo mě nebude mít rád. Asi i toho, že nenajdu v práci, co by mě bavila. Věci spojené se školou asi byly takové, které ovlivňovaly můj každodenní život. Takže to mohl být strach, který se nějak projevuje. I když z dnešního hlediska mi to přijde jako malichernost, tak chápu, že mě to trápilo.

Ohledně strachu z toho, že nebudu mít práci, co by mě bavila, tak se pohled na věc trošku změnil, ale vlastně trvá pořád. I když bych to nenazvala úplně strachem, spíš obavou. Můj dojem je takový, že když si na konci základní školy nebo v průběhu gymnázia či vysoké vybíráte jaké budete mít povolání, neuvažujete o tom, že z nějakých důvodů budete zaměstnání měnit, nebude vám vyhovovat a budete se snažit dělat ohledně toho různé kompromisy. V době studií na gymnáziu jsem často slýchávala to, že být knihovnicí mě asi neuživí. Brala jsem to jako fakt, že se s tím nějak poperu. To, jsem se vlastně k té práci vůbec nedostala, je jiná záležitost. Realitu a moje současné obavy spojuje hlavně to, že práci budu mít takovou, jaká se bude nabízet, aby nás uživila. Takže svým způsobem beru svoje dřívější obavy ohledně toho, jak budu pracovat a že je to jenom práce, jako skutečnost. Že mít práci, která člověka skutečně baví, je mnohdy jenom luxus a bonus. Určitě každý zaměstnanec ví, že v tom hrají roli i jiné věci než jenom náplň práce, třeba pracovní podmínky nebo kolektiv.

Kdybych ale měla odpovědět na to, čeho se v současné době nejvíc bojím, tak je to to, aby naše děti vyrůstaly ve svobodném a pokud možno bezpečném světě. Bohužel je to asi něco, co úplně nedokážu ovlivnit. A to, co sice teoreticky dokážu ovlivnit, ale mnohdy mám pocit, že je to nad moje síly, je strach z toho, aby z našich děti vyrostli slušní a hodní lidé. Protože mám mnohdy pocit, že snaha nestačí.

Ale aspoň doufám, že jestli naše děti budou po tatínkovi, tak nebudou nějací šviháci lázeňští nebo playboyové, co se otáčím za každou sukni 😀