Hledaný diamant
Z mého archivu.
Před mnoha lety, v zemi bohaté, úrodné i šťastné, panoval král. Panoval dobře, poddaní jej měli rádi, vycházel i se všemi svými sousedy. Snad proto svoji jedinou dceru zaslíbil synovi sousedního krále. Nebylo to ale vůbec kruté rozhodnutí, jak by se mohlo zdát z jiných pohádek. Královské děti byly skoro stejně staré a téměř spolu vyrůstaly, měly stejného soukromého učitele a většinu výletů podnikaly spolu. Měly se proto přirozeně rády, z jejich přátelství se zrodila láska, byly nerozluční a tak se nikdo nedivil, že když bylo mladým lidem skoro dvacet let, chystala se jejich svatba. A královské rodiny mají v oblibě velké a honosné svatby, především hostiny.
Před mnoha lety, v zemi bohaté, úrodné i šťastné, panoval král. Panoval dobře, poddaní jej měli rádi, vycházel i se všemi svými sousedy. Snad proto svoji jedinou dceru zaslíbil synovi sousedního krále. Nebylo to ale vůbec kruté rozhodnutí, jak by se mohlo zdát z jiných pohádek. Královské děti byly skoro stejně staré a téměř spolu vyrůstaly, měly stejného soukromého učitele a většinu výletů podnikaly spolu. Měly se proto přirozeně rády, z jejich přátelství se zrodila láska, byly nerozluční a tak se nikdo nedivil, že když bylo mladým lidem skoro dvacet let, chystala se jejich svatba. A královské rodiny mají v oblibě velké a honosné svatby, především hostiny.
.jpg)
Princezně Esperanze, jak se dívka jmenovala, už šili krásné sněhobílé šaty s vlečkou dlouhou několik metrů, které se ve svatební den měly posypat okvětními lístky žlutých růžiček. Esperanza by byla jistě překrásná nevěsta, kdyby se však nestalo něco neočekávaného, co překazilo její svatbu s princem Filipem.
Před více než dvaceti lety, kdy se Filipův otec král Sebastian chtěl oženit s Filipovou matkou tehdy ještě princeznou Izabelou, nebyl jejím jediným nápadníkem. O krásnou Izabelu se ucházel i její vzdálený bratranec Dominios, který tajně princeznu miloval. Izabela jej odmítla jak kvůli jejich příbuznosti, tak pro jeho nehezké koníčky. Dominios si totiž liboval v lovu velmi krutým způsobem. I několik dní štval medvědy, ze kterých si po jejich smrti nechal pouze medvědí dráp jako trofej, vůbec měl až morbidní záliby, což se Izabele přímo protivilo. O Dominiovi se také povídalo, že se spolčil s ďáblem. Zpočátku to byly jen pomluvy, ale po odmítnutí princezny se tak opravdu stalo. Od ďábla si Dominios vymohl, že budoucí rod Izabely zakleje. Zmařit štěstí samotné Izabely se mu nepovedl, ale v den Filipových dvacátých narozenin se mělo odehrát něco převratného.
Všichni hosté i rodiče obou snoubenců se již sjeli k obřadu. Nadcházející den mělo všechno veselí vypuknout. Ráno si nevěsta již pracně oblékala s pomocí několika služebných svatební šaty, když zaslechla z princových komnat zděšený křik své budoucí tchýně královny Izabely. Princezna vyběhla jen tak ve spodničce a korzetu směrem k místu křiku. Otevřela dveře a překvapením se nemohla ani pohnout, co viděla, jí naprosto vzalo dech.
Královna ležela na podlaze, jak omdlela. Naskytl se jí totiž stejný pohled jako Esperanze. Princ ležel na posteli, vypadal jako by spal, tedy přesněji jakoby spala jeho kamenná socha. Ano, princ Filip se proměnil v kámen. Nemohl ani dýchat, plakat, projevovat jakékoli známky života. Přesto vnímal všechno kolem sebe, nemohl však nic dělal, což jej činilo nesmírně nešťastným. Ó jak krutý trest: cítit, ale neprojevovat. Prokletí milovat ale nesmět lásku prožívat, to zažil i Dominios, alespoň ze svého pohledu. Tak zněla věštba pro Izabelin rod.
Královna nevěděla co si počít, celé noci proplakala, až vážně onemocněla. I král se začal trápit. Ani Esperanze se necítila lépe, mnoho nocí probděla až jednou… Již byla tolik vyčerpaná, že usnula ve dne. Prozřetelnost jí poslala sen naděje. Tak se dá nazvat sen, který nás nasměruje na tu správnou cestu osudu a dodá nám trošku jistoty a víry v budoucnost. Princezně se ve snění zjevila krásná paní, která k Esperanze promlouvala laskavým hlasem. Obdarovala ji bílým drobným kamínkem upevněným na řetízku a vyslala do světa, aby dívka našla pramen studánky se zázračnou vodou. „Zázračný pramen poznáš podle toho, že se tvůj obyčejný kamínek promění v zářivý diamant, ze studánky naber a pár kapkami potřísni princův obličej, tomu se pak vrátí život,“ pravila paní.
Když se princezna probrala, vše pokládala pouze za sen, dokud nespatřila na svém krku přívěšek s kamínkem. Od toho okamžiku se rozhodla poslechnout radu krásné paní a šla oznámit všem královským rodičům své rozhodnutí. Ti jej nejprve nechtěli vůbec přijmout, ale nakonec usoudili, že bude lepší Esperanzu do světa pustit, stejně by se jinak snad utrápila smutkem. Takto aspoň pozná cizí země. Princezna však vůbec nechtěla poznávat cizí kraje, nejvíce by si přála se vdát za milovaného Filipa a strávit s ním dlouhá léta, bez něj stejně nic nemá smysl a tak byla schopna obětovat i vlastní život.
Další den ráno vyrazila. Měla s sebou pouze oblečení prostého lidu a nějaké zásoby jídla, samozřejmě také přívěšek. Prošla mnoho vesnic, lesů i hor, tak se stalo, že byla na cestě již mnoho měsíců. Čas plynul ale stejně rychle jako obláčky na nebi a Esperanza pomalu ztrácela sama sebe. Jen její jméno jí dávalo naději, přesně tak se totiž vykládá, Esperanza znamená Naděje. Už uběhlo mnoho let, princezna zestárla a zesmutněla, stále se však nemohla vrátit domů se zázračnou vodičkou.
Jednoho dne došla celá utrmácená k chaloupce a prosila o trošku jídla a pití. Mladá žena z domu přišla k zestárlé šlechtičně: „Proč žebráš o kus chleba, když máš na krku drahý kámen?“ Esperanza se překvapením rozplakala, na hrdle se jí blyštil diamant. Kde je však kouzelný pramen? Už nikdy nevzkřísí svého prince, navždy bude bloudit světem. Je to podobné jako s mnoha věcmi, nevíme, co hledáme a když to najdeme, nevšimneme si toho, přestože tomu zasvětíme třeba celý život.
Před více než dvaceti lety, kdy se Filipův otec král Sebastian chtěl oženit s Filipovou matkou tehdy ještě princeznou Izabelou, nebyl jejím jediným nápadníkem. O krásnou Izabelu se ucházel i její vzdálený bratranec Dominios, který tajně princeznu miloval. Izabela jej odmítla jak kvůli jejich příbuznosti, tak pro jeho nehezké koníčky. Dominios si totiž liboval v lovu velmi krutým způsobem. I několik dní štval medvědy, ze kterých si po jejich smrti nechal pouze medvědí dráp jako trofej, vůbec měl až morbidní záliby, což se Izabele přímo protivilo. O Dominiovi se také povídalo, že se spolčil s ďáblem. Zpočátku to byly jen pomluvy, ale po odmítnutí princezny se tak opravdu stalo. Od ďábla si Dominios vymohl, že budoucí rod Izabely zakleje. Zmařit štěstí samotné Izabely se mu nepovedl, ale v den Filipových dvacátých narozenin se mělo odehrát něco převratného.
Všichni hosté i rodiče obou snoubenců se již sjeli k obřadu. Nadcházející den mělo všechno veselí vypuknout. Ráno si nevěsta již pracně oblékala s pomocí několika služebných svatební šaty, když zaslechla z princových komnat zděšený křik své budoucí tchýně královny Izabely. Princezna vyběhla jen tak ve spodničce a korzetu směrem k místu křiku. Otevřela dveře a překvapením se nemohla ani pohnout, co viděla, jí naprosto vzalo dech.
Královna ležela na podlaze, jak omdlela. Naskytl se jí totiž stejný pohled jako Esperanze. Princ ležel na posteli, vypadal jako by spal, tedy přesněji jakoby spala jeho kamenná socha. Ano, princ Filip se proměnil v kámen. Nemohl ani dýchat, plakat, projevovat jakékoli známky života. Přesto vnímal všechno kolem sebe, nemohl však nic dělal, což jej činilo nesmírně nešťastným. Ó jak krutý trest: cítit, ale neprojevovat. Prokletí milovat ale nesmět lásku prožívat, to zažil i Dominios, alespoň ze svého pohledu. Tak zněla věštba pro Izabelin rod.
Královna nevěděla co si počít, celé noci proplakala, až vážně onemocněla. I král se začal trápit. Ani Esperanze se necítila lépe, mnoho nocí probděla až jednou… Již byla tolik vyčerpaná, že usnula ve dne. Prozřetelnost jí poslala sen naděje. Tak se dá nazvat sen, který nás nasměruje na tu správnou cestu osudu a dodá nám trošku jistoty a víry v budoucnost. Princezně se ve snění zjevila krásná paní, která k Esperanze promlouvala laskavým hlasem. Obdarovala ji bílým drobným kamínkem upevněným na řetízku a vyslala do světa, aby dívka našla pramen studánky se zázračnou vodou. „Zázračný pramen poznáš podle toho, že se tvůj obyčejný kamínek promění v zářivý diamant, ze studánky naber a pár kapkami potřísni princův obličej, tomu se pak vrátí život,“ pravila paní.
Když se princezna probrala, vše pokládala pouze za sen, dokud nespatřila na svém krku přívěšek s kamínkem. Od toho okamžiku se rozhodla poslechnout radu krásné paní a šla oznámit všem královským rodičům své rozhodnutí. Ti jej nejprve nechtěli vůbec přijmout, ale nakonec usoudili, že bude lepší Esperanzu do světa pustit, stejně by se jinak snad utrápila smutkem. Takto aspoň pozná cizí země. Princezna však vůbec nechtěla poznávat cizí kraje, nejvíce by si přála se vdát za milovaného Filipa a strávit s ním dlouhá léta, bez něj stejně nic nemá smysl a tak byla schopna obětovat i vlastní život.
Další den ráno vyrazila. Měla s sebou pouze oblečení prostého lidu a nějaké zásoby jídla, samozřejmě také přívěšek. Prošla mnoho vesnic, lesů i hor, tak se stalo, že byla na cestě již mnoho měsíců. Čas plynul ale stejně rychle jako obláčky na nebi a Esperanza pomalu ztrácela sama sebe. Jen její jméno jí dávalo naději, přesně tak se totiž vykládá, Esperanza znamená Naděje. Už uběhlo mnoho let, princezna zestárla a zesmutněla, stále se však nemohla vrátit domů se zázračnou vodičkou.
Jednoho dne došla celá utrmácená k chaloupce a prosila o trošku jídla a pití. Mladá žena z domu přišla k zestárlé šlechtičně: „Proč žebráš o kus chleba, když máš na krku drahý kámen?“ Esperanza se překvapením rozplakala, na hrdle se jí blyštil diamant. Kde je však kouzelný pramen? Už nikdy nevzkřísí svého prince, navždy bude bloudit světem. Je to podobné jako s mnoha věcmi, nevíme, co hledáme a když to najdeme, nevšimneme si toho, přestože tomu zasvětíme třeba celý život.
Veľmi poučný príbeh :-)
OdpovědětVymazat:-)
Vymazat