Quo vadis

Recenze filmu a knihy sepsaná v době mých studií. 

 

Kvalitu filmů můžeme hodnotit podle mnoha hledisek. Dobré měřítko pro filmové snímky a divadelní hry (v zinscenované podobě) je to, zda po jejich zhlédnutí vyhledáme literární předlohu. Jindy nám může stačit film, a proto proč bychom knihu měli číst, když známe filmové ztvárnění. Pokud nás film totiž opravdu zaujal, chceme tento příběh prostřednictvím prožít znovu a nevadím nám ani 600 stránek textu bez ilustrací. To je právě případ historického Quo vadis.

Možná je to zajímavým až krutým dějem, romantickou láskou, nekonformními postavami a v neposlední řadě poutavým vypravěčským uměním Henryka Sienkiewicze. Knihu (i film) můžeme nazvat historickou freskou, k jejíchž tvorbě hlavně polský spisovatel (ale i polští filmaři v roce 2001) přistupoval velmi zodpovědně. V knize nalezneme slovníček pojmů, které se v římské době používaly, vystihnutá je i snaha Římanů napodobovat Řeky způsobem užívání řeckého názvosloví pro římské bohy. 

Jako hlavní postava se uvádí arbiter elegantiarum  (doslova soudce vkusu) Petronius, který se projevuje většinou velmi pokrytecky, ale jako jediný si u dvora uvědomuje, jaké nebezpečí může být pro Řím císař Nero díky svým lstivým a pochlebovačným rádcům. Jako nepochopitelné pro dnešního člověka působí opovržení vším, co není krásné, bohaté či urozené. Petronius by nemohl být nikdy křesťanem, nemohl by milovat špinavé otroky a považovat je za bližní své, ani žít umírněním způsobem, jak hlásá křesťanství, to mu ale nebrání je podporovat a chránit. I když si přiznejme, že vše dělá pro svého synovce Marca Vinicia. Ze začátku to páchá barbarským způsobem, později na naléhání Marca mírnějším způsobem. 

Stejně zajímavým jako Petronius je Marcus Vinicius, kterého láska ke křesťanské dívce Lygii (Kalině) změní z vojenského barbara na pokojného Beránkova služebníka. Jeho lásku bychom nevnímali jako tak silnou, kdyby Lygii miloval pokorně již od samého začátku a kdyby byl již Křesťanem, zatímco on se jím stal pro Lygii. Lygia může být vnímána jako příliš pasivní postava, což by se od křesťanské dívky slušelo. Svůj charakter projevuje hlavně ve scénách, kdy odmítá divokého Vinicia, ačkoli jej miluje, a v dalších situacích, kdy si myslí, že musí volit mezi křesťanskou vírou (Bohem) a Marcem Viniciem. Její krása je zde porovnávána s božskou Augustou Poppaeaou, což pro děvče znamená jen závist císařovny a další znepříjemňování života v Římě.

Právě císařský pár Nerona a Poppaey je tvůrcem většiny neštěstí ve městě. Můžeme jej obviňovat z vypálení Říma, vraždění Křesťanů i barbarského způsobu života nejen na královském dvoře. Poppaea je vina svou mstou, kterou se snažila uskutečnit na Lygii, protože Vinicius dal přednost cizince před jejím zájmem o něj.

Pro Lygii a Vinicia skončila římská epizoda šťastně, pro Petronia již méně. Arbiter sice našel milovanou bytost v překrásné kyperské otrokyni Euniké, ale zvolil raději dobrovolnou smrt před ceasarovým útokem. I když Petr Šimonides a apoštol Pavel z Tarsu unikli smrti v arénách, dobrovolně se vrátili do barbarského města, kde je ukřižují, tohoto utrpení byli ušetřeni filmoví diváci. Dokonce i jidášský Chilon Chilonides se dobrovolně vzdal římským vojákům. A blázen Nero, ten byl zabit rychle a poměrně jednoduše, takovou smrt si ani nezasloužil za to, kolik jiných měl na svědomí (i když on žádné svědomí neměl).

Myslím, že některé maličkosti z filmu jsem lépe pochopila až po přečtení knihy, ale v charakterech postav a celkovém vyznění se snímek od předlohy neodlišuje. Film pouze nechal více otevřený a nadějeplný konec v dějové linie apoštola Petra. Snímek končí scénou s vyslovením Quo vadis (Kam kráčíš?), což je otázka Krista pro prchajícího apoštola. Ve filmu i v knize se vrací, ale jen v knize je dopadem a ukřižován. Podobně skončil i Chilon, jehož smrt ve spárech medvěda si mohli pouze představovat čtenáři. Film dokázal vystihnout římské orgie i umírání křesťanských mučedníků, což je právě to nejpůsobivější, co dožene diváka k úšklebku znechucení i slzám.

Kdyby se filmoví tvůrci drželi striktně předlohy, viděl by divák ve čtyřhodinovém filmu (ne jen asi 120 minutovém, jak je snímek opravdu dlouhý) více římské orgie (slavnosti pořádané Tigellinem), snahy Vinicia vysvobodit Lygii z vězení, básnické předvádění zrzavého Nerona a hlavně zabíjení Křesťanů na mnoho způsobů (film ukazuje pouze lvy, ukřižování, upalování a slavnou scénu s býkem). Kdyby měli filmaři použít medvědy, divoké psy… byl by jejich film jistě označován za příliš brutální a více hororový než historický. Podle Sienkiewiczových slov ale takováto byla skutečnost. Spisovatel ukazuje historickou krutost, ze které bychom se měli poučit, ale stále to tak není. Utrpení a masakr v aréně mi bohužel připomíná vyvražďování Židů během Hitlerovy vlády.

Hodnotím tedy film skutečně odpovídající předloze a lépe jej natočit nemohli, ačkoli nešlo o první pokus a já jsem viděla jen polskou variantu J. Kawalerowitza.  

A mohu říci, že kdybych žila v Neronově době, měla bych díky této knize velké sympatie ke křesťanskému náboženství, ze kterého se ale postupem času stal také bohužel římský imperátor.  

Film z roku 2001

Kniha