Dítě je dar

Být doma s malým dítětem je občas ta nejnáročnější práce na světě a občas to nejkrásnější. Někdy mám chvíle, kdy bych šla radši pracovat do uhelných dolů, protože mám pocit, že rozhodně nejsem mateřský typ.

 

Ale jsem ráda, že v Česku existuje možnost zůstat doma s dětmi (tedy s nějakým příspěvkem) delší dobu než třeba jenom půl roku, jak to je někde jinde v Evropě (třeba v Belgii nebo Nizozemsku). Tam musí matky brzy nastoupit do práce a svěřit svoje batolata prarodičům nebo speciálním jeslím a školka, nebo si hledat chůvu.

Kdyby byl doma s malým dítětem u nás tatínek, asi by mi to bylo často líto. Občas je to hodně náročné, ale chvíle, kdy ten malý tvoreček říká "mámo" nebo se k vám tulí před spaním, to nic nepřekoná. To je taky můj argument na otázky typu "Proč mám děti?" když si stěžuji, že mě něco nebaví. Ano jsou to okamžiky, který to všechno vynahradí. A taky dokud to člověk nezažije, tak si to nedokáže vůbec reálně představit, i když mu to bude nikdo jiný vyprávět. Třeba dřív bych nevěřila tomu, když by mi někdo vyprávěl, že i vrtání u zubaře lze považovat za odpočinek.

Mít dítě je v každém případě dar. To vám určitě potvrdí každá žena, která děti nemá, třeba protože se nepoštěstilo nebo nenašla pravého tatínka (někdy to je samořejmě vlastní rozhodnutí, což neodsuzuji, ale spíš není). Jako hodně malé mi připadalo samozřejmé, že když moje máma je máma, takže já taky budu máma. Ale pak jsem měla období, kdy už jsem tomu příliš nevěřila. Takže jsem každý den vděčná za to, že jsem se stala maminkou, že jsem našla někoho, s kým chci děti mít a on se mnou.

Zařazeno k Tématu měsíce - Dar