Ze školního prostředí

Situační povídka ze školního prostředí inspirována školní docházkou na střední školu


 

Je něco málo po půl deváté ráno. Šatna se pomaličku začíná plnit žáky z 1.B. Dnes, jako každé pondělí mají od devíti. Vysoká štíhlá blondýnka v kratším kabátu a minisukni ukazuje kamarádkám své nové kozačky na vysokém podpatku. 
„Ať nevypadneš z města až zakopneš, Jolano!“ dobírá si spolužačku kamarád Martin. Jolana se jen pousměje. Na takové narážky o své výšce je již zvyklá.
Raději se všichni přiblíží ke své třídě. Dnes se začíná dějepisem. Už zazvonilo. Jen několik vteřin po výstražném znamení přiběhne do učebny mladá, asi 25letá, žena střední postavy se zrzavými vlasy a hnědém kostýmku, v mžiku se pozdraví s žactvem, popadne třídnici a vybídne studenty, aby diktovali své chybějící kolegy. Mezitím již vycvičená služba, Tomáš a Martin, připevňují mapu Blízkého východu nedaleko tabule. Do třídy se přiřítí opožděný žák.

"Tak, jaký důvod máš dneska, Kudláčku?“ ptá se profesorka Šmílová nepříjemným hlasem.

„Někdo u nás v domě zablokoval výtah a já jsem musel jít pěšky. A byl jsem tak unavený, že jsem nebyl schopen dohonit autobus, proto mi ujel…“
„A ty jsi samozřejmě přišel pozdě. Tento měsíc je to již po druhé. To je teprve 12.března,“ ukončí rychle profesorka zápis do třídnice. „Neměl jsi přinést vypracovaný referát o lékařství ve Starém Egyptě, Kudláčku?“
„Ano, ale když jsem jej v neděli před večeří vypracovával, můj otec mi to umastil salámem, který byl právě k jídlu. A jak to bylo po tom salámu cítit, náš pes si myslel, že je to k žrádlu a sežral to. A já jsem to již nestihl udělat znova,“ zní odpověď.
„No dobře, přineseš to na další hodinu ve čtvrtek. Nyní můžeme tedy přejít na zkoušení. Kolik máme hodin. 9:03 a 23 vteřin. Kdopak je devátý, třetí a třiadvacátý v třídnici? Á žáci Martínková, Bedříšek, a Součková. Nástup k tabuli! Ihned!“ soud je vynesen.

„Ale paní profesorko, to je toto pololetí už po páté!“ brání se studentka Martínková, která má pořadové číslo devět.

„Ano, jsi volaná téměř každé pondělí,“ zní neúprosná odpověď.

„Copak já za to můžu, že se takhle jmenuju?“ táže se studentka provinile.

„Alespoň ti ostatní studenti mohou závidět tolik známek. A protože si zkoušená každý týden, jistě to dobře umíš.“

„Jenže vy se mě pokaždé ptáte na něco jiného.“

„Kdybych ti kladla stále stejné otázky, publikum by to jistě omrzelo. Raději mi vyjmenuj nějaká egyptská města, Martínková.“

„Théby, Káhira, Giza,“ zní správná odpověď.

„No vidíš, jak ti to jde. Bedříšek mi ukáže na mapě Dolní Egypt a Součková si zatím rozmyslí, jaké zná bohy.“

„Dolní Egypt je z našeho pohledu na mapě dole,“ promlouvá chytře student Bedříšek, plete se ovšem.

„To by řekl každý žák, který nikdy neslyšel o Egyptě z dějepisného hlediska. Tvojí řečí je Dolní Egypt nahoře, Bedříšku.,“ zchladí profesorka studenta a přiblíží se k nervózně vyhlížející studentce Součkové. „Tak co ty, co ti říká egyptské božstvo?“

„Hlavní byl Zeus, jeho manželka a zároveň sestra byla Héra, měli děti Área, Hefaista a Hébé.“

„To by bylo sice velmi dobře, ale mluvíme stále ještě o Egyptě, Součková. Ty si jmenovala řecké bohy. Raději se tě nebudu ptát, jak bys vyskloňovala hlavního boha.“ Zkoušení ještě pokračovalo několik minut a poté výklad.

 ***

Po dějepise se třída rozdělila do jazykových učeben. My se vydáme za částí mladých lidí, kteří se věnují španělštině. Starší světlovlasá profesorka v dlouhé sukni a blůzce vchází do třídy pomalejším tempem. Pozdraví se s žáky a usedá za katedru. Bere do ruky knihu a vyzve studenty, aby nalistovali cvičení:

„Najděte si prosím stranu 73, cvičení 3. Romano, přečti věty a přelož je,“ Vyvolá hezkou brunetu ve fialovém svetru narozenou v Praze.

„Qué hora es? Son las nueve y cinco,“ čte děvče. „Kolik hodin je? Je devět a pět.“

„Neříká se Kolik hodin je? a je devět a pět, ale Kolik je hodin? A Je devět hodin a pět minut, Romano.“

„Jo, když já ale neumím česky.“ 

***

Den pokračuje českým jazyk. Hned co vysoká štíhlá blondýna s velkými brýlemi a špatně udělanou trvalou zapíše do třídnice, vyzvídá, kdo zase nepřinesl domácí úkol z minulého týdne a rozdává pětky na potkání. Již vycvičení žáci se hlásí a pravdomluvně přiznávání, že opět úkol nemají. Některým se shromáždil již nemalý spolek břichatých známek, vede studentka Renata s počtem pěti a hned v těsném závěsu za ní nezbedný Pavel, který se nenamáhá ani nosit pomůcky. Není vítězem jen díky své předminulé nepřítomnosti způsobené angínou. Učitelka se táže i Adiny, nenápadné černovlásky ve druhé lavici u dveří, jestli minulou hodinu chyběla.

„V pondělí jsem nechyběla, ale v úterý ano.“ No uznejme, že takovou omluvu bohužel profesorka uznat nemůže a do zápisníku přibude další nejvyšší známka  k Adinému jménu.       

Komentáře

Oblíbené příspěvky