Šinkansen

Šinkansen (japonsky: 新幹線) je síť vysokorychlostních železnic na území Japonska. V současné době se skládá z osmi tratí a obsluhuje většinu významných japonských velkoměst na ostrovech Honšú a Kjúšú. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 300 km/h.

 

 

 

Název Šinkansen v doslovném překladu znamená nová páteřní trať. V anglofonních zemích se lze často setkat s označením bullet train, které vzniklo překladem japonského kódového názvu dangan rešša (弾丸列車). Oficiálně se pojem šinkansen vztahuje výlučně na vysokorychlostní tratě, kdežto vlaky, které po nich jezdí jsou označovány jako hikari; v praxi se ale název šinkansen používá pro obojí, a to i v samotném Japonsku.

Japonsko bylo první zemí na světě, která vybudovala železnici určenou výlučně pro rychlou osobní dopravu. Byl to důsledek stavu japonské železniční sítě po skončení druhé světové války, kdy tamní úzkorozchodné tratě svojí kapacitou nedostačovaly stoupající poptávce.

Původní plány ze 40. let 20. století počítaly s úplnou přestavbou části státem vlastněných tratí na normální rozchod kolejí, ale kvůli finanční náročnosti k tomu nedošlo. Namísto toho v 50. letech vznikl projekt na vybudování separátních tratí pro rychlou osobní dopravu „tramvajového charakteru“. Jeho výsledkem byla vysokorychlostní spojnice dvou největších japonských velkoměst - Tokia a Ósaky, která byla pro veřejnost otevřena 1. října 1964 pod názvem Tókaidó-šinkansen, právě včas před letní olympiádou v Tokiu. Tato trať byla okamžitým úspěchem, již tři roky po zahájení provozu bylo přepraveno 100 milionů cestujících.

Stavba téměř okamžitě pokračovala rozšiřováním tratě Tokaido dále na západ, a v roce 1975 dosáhla trať (nyní pod názvem Sanjó-šinkansen) své současné konečné ve městě Fukuoka na ostrově Kjúšú. Následovaly dvě tratě z Tokia severním směrem - Džóetsu do Niigaty a Tóhoku do Morioky, dokončené v roce 1982. Zpočátku vlaky na těchto dvou tratích odjížděly z tokijského severního předměstí Ómija, z tokijského hlavního nádraží jezdí až od roku 1991.

Následovaly přestavby dvou existujících tratí a vznikly tak Jamagata-šinkansen (1992) a Akita-šinkansen (1997), pojmenované podle tehdejších konečných stanic. V roce 1997 byla také při příležitosti zimní olympiády v Naganu postavena odbočka trati Džóecu z Takasaki do Nagana (Nagano-šinkansen). V roce 2002 byla trať Tóhoku na severním konci prodloužena do města Hačinohe, a zatím nejnovější tratí je jižní úsek trati Kjúšú-šinkansen, otevřený v březnu 2004.

V současné době má síť Šinkansen osm hlavních linií. Jsou to:

·        Tókaidó-šinkansen (1964, Tokio - Ósaka, 515 km).

·        Sanjó-šinkansen (1975, Ósaka - Fukuoka, 554 km).

·        Tóhoku-šinkansen (1982, Tokio - Hačinohe, 632 km).

·        Džóecu-šinkansen (1982, Tokio - Niigata, 334 km).

·        Jamagata-šinkansen (1992. Fukušima - Šindžó, 148 km).

·        Akita-šinkansen (1997, Morioka - Akita, 127 km). Také zde se jedná o mini-šinkansen. Významná města: Morioka, Akita.

·        Nagano-šinkansen (1997, Takasaki - Nagano, 117 km).

·        Kjúšú-šinkansen (2004, Jacuširo - Kagošima, 127 km).

Kromě těchto osmi tratí dále existují dvě tratě s normálním rozchodem kolejí, které sice nejsou klasifikovány jako Šinkansen, ale provoz na nich zajišťují stejné typy vlaků, jako na výše uvedených tratích:

·    Linie Hakata-minami

·    Linie Gala-Juzawa

 

Tratě systému Šinkansen mají normální rozchod kolejí (1435 mm) a jsou elektrifikovány. Kvůli bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi, a z velké části vedou po mostech a v tunelech. To proto, aby trať vedla přímo a bylo dosaženo co možná největších poloměrů výškových a směrových oblouků. Tato opatření dovolují dosahovat vysokých provozních rychlostí, standardem je na většině tratí 240 km/h.

 

Provoz na síti Šinkansen je zajišťován vysokorychlostními elektrickými článkovými jednotkami, celkem se za dobu provozu na síti objevilo 14 různých typů souprav pro cestující, další čtyři typy slouží ke sledování stavu kolejí a na několika dalších typech byly prováděny vývojové testy.

Společným parametrem pro většinu souprav je délka vozu přibližně 25 metrů, přičemž na tratích Tókaidó a Sanjó jsou soupravy běžně tvořeny šestnácti vozy (včetně čelních, ve kterých se také vozí cestující, podobně jako v českém Pendolinu). Taková souprava má pak délku téměř 400 metrů. Na jiných tratích jsou soupravy řazeny do šesti-, sedmi- nebo osmivozových formací, a na některých tratích jezdí dvě (nejvýše osmivozové) jednotky spojené. Váha jednotlivých prázdných vozů se v závislosti na typu pohybuje mezi 40 a 55 tunami. Zajímavostí je, že žádný v současnosti používaný typ vlaků nemá naklápěcí vozové skříně, naklonění vlaku v zatáčkách je řešeno přímo při stavbě tratí. Vlak s naklápěcími vozovými skříněmi je zatím ve vývoji,

Prvním typem vlaku na trati Tókaidó a historicky prvním vysokorychlostním vlakem na světě byly soupravy řady 0. Jejich nejvyšší rychlost byla 210 km/h, váha vozu 55 tun, celkový výkon 11 840 kW (16-vozová jednotka) poháněné byly všechny nápravy v soupravě. Dnes je tento typ již dávno vyřazen z provozu, poslední vlaky dosluhují na nejpomalejších spojích na Sanjó-šinkansenu a na zmíněné trati Hakata-minami.

Síť Šinkansen je v provozu denně od 6:00 do 24:00, noční doba je vyhrazena pro kontrolu a opravy tratí.

V době vzniku prvních tratí existovala velká celostátní železniční společnost Japonské Národní Železnice, která spravovala většinu, ale ne všechny, železniční tratě v Japonsku. V roce 1986 musela být kvůli předlužení zprivatizována a rozdělena na šest osobních a jednu nákladní železniční společnost.

Na většině tratí je provoz organizován tak, že existuje několik druhů spojů, které se mezi sebou liší tím, jak často zastavují.