V MHD s kočárkem

Tak máme za sebou první výlet s kočárkem v autobusu. Neodvážila jsem se sama, jeli jsme na výlet i s manželem. Přece jen, je to mimořádná záležitost, snad to nebude příliš časté. Ale Kulíšek neplakal ani se nerozčiloval, takže dobré.

Autobusy většinou jezdí nízkopodlažné, alespoň některé linky, přesto to není stoprocentní. Z některých zastávek se blbě nastupuje, takže manipulace s kočárkem také není nejjednodušší. A představa, že bych měla vyrazit se šátkem nebo nosítkem a vydržet stát nebo napůl sedět v zatáčkách a při brždění autobusu, mi připadá nereálná. V zásadě už je zážitek jen ta cesta autobusem. 

Poprvé jsme vyrazili na cestu autobusem v sobotu odpoledne za hezkého počasí. Ani při cestě tam ani zpátky jsme nebyli v autobuse jediný kočárek. V jednu chvíli jsme tam byli kočárky 3, kapacita by mohla být 4, ale to jen teoretická. Kočárek totiž nejede sám a je potřeba kolem něj i trochu místa. Často navíc cestuje maminka s dalším příbuzným nebo dítětem, takže autobus je dost plný, i když početně moc lidí tam není.  

Kulíšek se koukal kolem po lidech, po projíždějících a stojících autech vedle, po ubíhající krajině ani ne. A občas taky po dalších dětech. Tak snad z toho byl příjemný zážitek. Rozhodně žádný pláč nebo náznak nespokojenosti. Vcelku byla naše jízda bez potíží. Jen jsem ráda, že to nemusíme absolvovat moc často. A malinko pachuť z různých věcí. Například řidiče. Který třeba zavíral dveře, ačkoli druhý  kočárek se snažil teprve nastoupit. Vidět ho musel a jestli ne, tak tím by se chlubit neměl. A jestli pospíchal? Proč jsme tedy na dalších zastávkách museli čekat, aby neodjížděl příliš brzy. Obecně z lidí, kteří třeba nechtějí uvolnit místo určené pro kočárky a překážejí v nastoupení. 

Při cestování v MHD a zvlášť třeba s kočárkem musíme být víc empatičtí k okolí, víc solidární. Aspoň se o to snažit, aby to nebylo pro všechny utrpení.