Ani chvilku nepočkat

Nedávno jsem šla s kočárkem kolem autobusové zastávky. Když jsem ji minula, začal se k zastávce přibližovat autobus. Na lavičce v krytém přístřešku se zvedali staří manželé (předpokládám že to byli manželé, podpírali se) a vydali se k autobusu, co zastavoval. Autobus zastavil a manželé se přibližovali. Chtěla jsem minout co nejrychleji oblast zastávky, abych se nepotkala s lidmi z autobusu a byla jsem už několik desítek metrů za zastávkou, když jsem se otočila. Ani nevím proč. Ani nevím, co jsem viděla a co jsem si jen domyslela. Možná moji pozornost upoutalo bzučení zavírajících se dveří. Viděla jsem, jak se ti dva staříci snaží přiblížit k autobusu nebo upoutat řidičovu pozornost, kterou bohužel nezískali. Autobus odjel a oni nestačili nastoupit. Chtěla jsem nějak zareagovat, upoutat pozornost řidiče, vyběhnout za autobusem. Kdybych nevezla sama kočárek a byla blíž, snad bych popoběhla, snad by to upoutalo pozornost řidiče. Blíž autobusu byla nějaká starší paní, ale ani ta nestačila zareagovat, jak se to seběhlo rychle. Působila však z gest, že ji to překvapilo. Stejně tak i manžele. Byla jsem daleko, ale měla jsem pocit, že jsou v šoku ze vzteku i lístosti.

Já jsem vztek i lítost cítila. Moc mě mrzí, že jsem nemohla něco udělat, pomoct. Třeba to řidič neudělal schválně, třeba je neviděl, třeba jen pospíchal, aby odjel na čas.   

Manželé museli čekat na další autobus. Snad nečekali dlouho. Když jsem se za nějakou dobu vracela zpátky, už tam nikdo nečekal. Hlavně že se nezranili při té snaze dostat se autobusu.

Je mi líto, že k téhle situaci došlo. Doufám, že pokud se někdy ještě u podobné situace ocitnu, dokážu pomoct. Nebo tam bude někdo jiný, kdo zvládne zasáhnout.