Moje povolání

Vybírat si v patnácti letech povolání na celý život je velmi obtížné, skoro až nemožná a štěstí má ten, komu se to podaří. A je se svou volbou spokojen.

V patnácti letech jsem nevěděla, čím chci být a nevím to vlastně pořád. Když si totiž na konci základky vybíráte, kam dál, přemýšlíte jinak, než potom při samotném hledání práce. Časem máte jiné priority a prostě to asi jinak nejde než osobní zkušeností. 


 

Snad proto, abych získala čas nebo proto, že se to ode mě jaksi očekávalo, jsem šla po ZŠ na gymnázium. Ani po gymnázium to ale nebylo lepší. Svým způsobem závidím lidem, co od dětství chtějí být třeba lékařem nebo učitelem a prostě za tím jdou, výběr i koníčky tomu přizpůsobí. Na druhou stranu, pokud se takový člověk nedostane na svou vysněnou školu, může to být prakticky katastrofa, protože pak už absolutně neví, co se životem. Vždycky jsem měla ráda knížky a chtěla si vybrat vysokou školu humanitního směru, povolání s tím spojené, třeba literárního kritika, spisovatele. Ale na to musíte mít větší talent než já. Jít studovat pedagogickou fakultu jsem odmítla, protože bych se na učitele nehodila a nebavilo by mě to. 

Jako svou budoucí profesi jsem si vybrala knihovnictví. Ano, od učitelů i jiných jsem slyšela poznámky typu, jestli už mám milionáře. Naráželi tím na skutečnost, že platy v knihovnictví nejsou závratné. Ano, s tím jsem počítala, že v knihovně zrovna nezbohatnu. Tehdy mi to přišlo jako jediná překážka. 

Na konci studia na Vyšší odborné škole v oboru Knihovnictví jsem dostala příležitost jet na jeden semestr do Španělska na odbornou praxi, ale vzhledem k možnostem školy a jazykové bariéře, jsem pracovala jako administrativní posila v jedné malé firmě, nikoli v knihovně. To dost možná rozhodlo o tom, že jsem po skončení nenastoupila do knihovny. Když jsem hledala práci, tak zrovna v žádné knihovně v Praze (městské ani odborné) zaměstnance nehledali. Třeba když bych praxi dělala tam, tak bych už práci domluvenou měla. Ale to je kdyby. V každém případě jsem si hledala práci dál a když se mi z knihovny za pár měsíců ozvali, pracovala jsem už jinde, v soukromé firmě jako administrativní pracovník. Plat byl vyšší než v knihovně, ale hlavně jsem tam chtěla pracovat dál a vydržela jsem několik let.

Když jsem později hledala práci znova, protože jsem prostě potřebovala změnu, oslovila jsem i městskou knihovnu v Praze. V knihovně by se mi asi líbilo, věřím, že většinou by mě to bavilo, s platem bych se také smířila. Ale chtěla jsem takovou práci, abych měla čas na soukromý život, případně na rodinu. V městské knihovně, kde jsou většinou pobočky otevřené do 19 hodin, to moc nejde. A s polovičním úvazkem, aby bylo méně pracovních hodin, se opravdu jako knihovnice uživit nejde. Tak třeba v nějaké jiné knihovně, časem, kde bude normální provozní doba.

Prostě když si v patnácti letech vybíráte budoucí povolání, asi vás nenapadne uvažovat o tom, jakou budete mít pracovní dobu :-)

Komentáře

  1. Ono je to dnes s pracovní dobou celkově složité pro matky. Jen ranních směn není moc.

    OdpovědětVymazat
  2. Bylo by geniální kdyby do atlasu středních škol psali i průměrnou pracovní dobu absolventů :D. Alespoň by pak mělo víc lidí jasno.
    To já si vybrala jakožto nadšenec svou vysněnou školu a ještě o prázdninách mi došlo, že v oboru nechci pracovat. No nic, alespoň se mi tam furt líbí.

    OdpovědětVymazat
  3. Vybírat si povolání podle toho, jestli se v něm dá zbohatnot, není zrovna dobrá cesta.
    Tak se mi pár lidí pokoušelo vymluvit pedagogiku. :D Ale ne, je to ta nejkrásnější práce na světě!
    Ať se ti dačí a najdeš časem nějaké lepší místo. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Ja som nevedela, čím chcem byť na ZŠ, na SŠ a neviem to podľa mňa ani teraz. Nemám nejaké vysnívané povolanie alebo profesiu, resp. každú chvíľu ma ako typického sangvinika nadchne niečo iné, s čím práve prichádzam do styku, takže momentálne premýšľam o tom byť inštruktorkou autoškoly alebo sestričkou na neonatológii. Takže obe akurát vo sne :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obě profese co uvádíš, jsou náročné, hlavně na trpělivost. Tu já moc nemám. Jsem asi spíš cholerik nebo melancholik

      Vymazat
  5. Tak o pracovní době mi chvilku povídej, jsem zdravotní sestra...Do nedávna jsem pomalu nevěděla, co jsou to víkendy. teď je to jiné, mám v měsíci minimálně jeden víkend volný, většinou dva. A s platem jsem si taky docela polepšila. Dalo by se říct, že jsem spokojená

    OdpovědětVymazat
  6. třeba někomu vyhovuje, že jeden den pracuje 12 hodin a pak má celý den volno, pro mě to není

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja som to napríklad milovala. Bez tak človek stratí skoro celý deň, keď ráta cestu do práce/z práce, ak to má trebárs ďaleko. Takto to bolo pre mňa celý deň v práci alebo celý deň voľno. Trochu mi aj príde ľúto, že tak už pracovať nebudem veľmi môcť, ale každému vyhovuje niečo iné. Ja si neviem predstaviť pracovať v noci. Som nastavená na to, že aj keď trpím insomniou, že v noci sa má spať a cez deň pracovať, hoci viem, že nie v každom povolaní a profesii je to možné.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky