Strach

Kdybych měla těhotenství, mateřství a rodičovství vystihnout jedním pocitem, byl by to strach a strachování. Od té doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, bála jsem se, aby bylo miminko v pořádku. Stres v práci, náledí, těhotenské testy, pandemická situace, strach z toho, že udělám něco špatně a budu tím kulíškovi ubližovat.

Strach z porodu a nemocnice jsem měla taky, ale ten nebyl asi nijak výjimečný, doktorů se bojím obecně. Překvapilo mě spíš to, jak jsem se ještě víc začala bát, jestli kulíšek dýchá, nespinká moc dlouho. V porodnici jsme zůstali trošku déle než jiná zdravá miminka, kvůli miminku i kvůli mně, naštěstí následky nejsou trvalé a jsme zdraví. Ale strach nezmizel, možná jsem někdy paranoidní. Kromě strachu, aby se kulíškovi nestalo něco fyzicky, tak je to právě i strach z mého jednání, třeba co jím já, jestli se o něj správně starám a nepotřebuje něco jiného nebo abych ho správně vychovala. Aby byl spokojený, šťastný a také v budoucnu správný poctivý člověk, kterého bude mít okolí rádo.

Když jsem byla jako velmi mladá zamilovaná, bála jsem se toho, abych se svému protějšku nepřestala líbit, později aby se mu něco nestalo, když se dlouho neozýval. Nyní se bojím toho, abych se chovala správně a myslel si to v dospělosti i náš kulíšek.