Mít malé miminko

Není mi už dvacet a občas to v poslední době pociťuji. Miminko bylo velmi chtěné a přáli jsme si ho. Osobně si vůbec nedokážu představit, že bych měla miminko ve dvaceti, možná ani v pětadvaceti. Po dokončení studia jsem si hledala práci, řešila bydlení. Nebyla jsem si jistá, kam se můj život bude ubírat. A hlavně, neměla jsem vhodného adepta na tatínka. Kluci v mém věku ani snad rodinné typy nebyli.

Jsem nesmírně vděčná osudu, že mám skvělého muže, který je i báječný tatínek našemu kulíškovi. Jsem ráda, že můžu být každý den u toho, jak náš chlapeček roste, jak se mění. Každé miminko je trochu jiné a maminky rovněž. Podle mě neexistují univerzální rady a triky, které by se zamlouvaly všem. To, co někdo radí ostatním, se mi třeba ne vždy osvědčilo. Taky ne všechno je vždy růžové. 

Jsem plánovací typ, ráda si věci naplánuji dopředu, promyslím. S miminkem mi to moc nejde. Je to neustálá improvizace. Někdy spí skoro celou noc, jindy se probudí uprostřed noci a nechce dlouho usnout, někdy usne i neplánovaně během dne jindy než po obědě. Navíc se to různě mění, snad každý měsíc máme jiný režim. Domluvit si něco na konkrétní hodinu je náročné. Nejvíc ale bojuju s tím, že když chci něco začít dělat, tak to chci i dokončit. Když kulíšek usne, tak začít něco psát, dokončit se mi to podaří někdy až naponěkolikáté. Uklidit, uvařit, vyprat, umýt si vlasy... Ze začátku to vypadá, že má kulíšek náladu na to, abych to zkusila, pak už se mu to nelíbí a tak se pálí oběd nebo řve miminko nebo obojí. Občas si připadám jako krkavčí matka, když potřebuju na záchod, zatímco mimi pláče, protože bych se na záchod dostala třeba až za hodinu. Hodně mi pomáhá rodina, bez ní by to bylo obtížnější. 

Hezkou součástí mateřství, na kterou budu vzpomínat, je pro mě kojení. V porodnici jsem se hodně snažila a ze začátku to vypadalo, že to nepůjde. Kulíšek nechtěl sát asi mimo jiné i díky novorozenecké žloutence, já jsem nebyla daleko od toho vzdát to. Naštěstí mě sestřičky podporovaly a rozkojila jsem se celkem slušně, protože umělé mlíko jsme přidávali jen asi první měsíc. Pro mě je to příjemný a asi nejintenzivněji strávený čas s miminkem, když ho mám u sebe přitisknutého. Před porodem jsem úplně nechápala, proč někdo opěvuje kojení, ale nyní to chápu. Ale nesouhlasím s tou současnou mediální prezentací, která se kolem toho dělá. Miminko má hlad, ale kojení je soukromá záležitost, na rušné veřejnosti před zraky davů nebo focení u toho se mi nelíbí. A vadí mi, že matka, která nekojí, se kvůli tomu může cítit méněcenně (já jsem se někdy tak v porodnici cítila). Je mi jasné, že ne vždy je kojení možné, ze zdravotních nebo jiných důvodů.

Nosítka a šátek se u nás neujaly, párkrát jsem to zkoušela, ale kulíškovi se to nelíbílo. Při chození po schodech to není ideální řešení a pořád sundavat a nandavat se mi to také nechce. Třeba to ještě někdy vyzkouším. Kočárek není ideální dopravní prostředek, ale zatím není na výběr, když jdu mimo domov. Na procházce si tak určitě víc odpočinu, než kdybych stále měla miminko na sobě. Do obchodů v současné době s kočárkem chodím minimálně, takže nedostupnost moc neřeším. V okolí se snažím chodit tam, kde mohu projít, schodům se prostě vyhnu. Víc mě trápí záda při předklánění a zvedání kulíška. Snažím se na to dávat si pozor.

Nevím, jak moc se změnil můj slovník v posledních měsících. Myslím, že na kulíška mluví všichni jinak než na dospělé. Možná to někomu leze na nervy, ale nepracuju pro NATO nebo podobnou instituci, tak může být jedno, kolik použiju ve větě zdrobnělin. Určité výpadky v nalézání vhodných slov jsem pociťovala už před porodem a myslím, že to způsobeno spíš sociální izolací, že tolik nemluvím s jiným lidmi, tedy lidmi mimo rodinu. Ale beru to podobně jako třeba firemní kulturu: když pracujete v nějaké firmě, také přijmete její způsob komunikace dříve či později za svůj, stejně jako školní žargon.  

Oblečení pro miminko není nikdy dost, ale někdy je ho až příliš. Na tohle neexistuje univerzální rada. Máme oblečení od různých členů rodiny, něco málo jsme si koupili sami. Některé oblečení jsme nestihli vůbec vyzkoušet a už z něj kulíšek vyrostl, jiné se skoro neustále pere a používá. Záleží na ročním oblečení, jak velké se miminko narodí, do čeho ho reálně oblékáte, ale až při používání zjistíte, že máte sice hromadu bodýček, ale polovina z nich se špatně obléká přes hlavu nebo mají nepraktická zapínání. A s plenkami je to podobné. Zdaleka ne všechny plenky (nebo i vlhčené ubrousky) vyhovují (a každé mamince může vyhovovat něco jiného, takže hledáte vhodný poměr cena/kvalita). Ze začátku jsme pořídili velké množství plenek malé velikosti, ale pak najednou kulíšek rychle vyrostl, že jsem byla ráda, že jsem je stihla všechny spotřebovat než potřeboval větší.

Když máme těžkou noc, kdy bych potřebovala dopoledne ještě spát, s nostalgií vzpomínám na období, kdy jsem mohla celý den lelkovat podle svého, třeba si celý den číst nebo koukat na televizi. Ještě víc mi pak chybí to, že bych si dala pořádnou dávku čokolády, sladký likér, klidně i víno k jídlu nebo kafe (kafe jsem nikdy nepila). Ale neudělám to. A bohužel zase naopak mám často v noci problém usnout já sama. Kulíšek už třeba po kojení usne, ale mně se to nepodaří. Možná ho i podvědomě hlídám.

Někdy jsou rady od okolí fajn, asi větší pravděpodobnost, že vám rada sedne je od toho, kdo vás zná. Ale stejně většinu věcí si maminka musí odžít a vyzkoušet sama. Já to tedy aspoň tak mám