Vánoční pohádky na ČT

Některé klasické pohádky patří mezi moje oblíbené, ale úplně každý rok je nemusím. Jsem proto svým způsobem ráda, že se nějaké nové pohádky natáčejí a mám možnost volby. Pryč jsou však časy, kdy Česká (Československá) televize točila více nových (i třeba kratších) pohádek a někdy je vysílala v premiéře rovněž během roku, většinou v neděli odpoledne. Na druhou stranu jsou roky, kdy ČT vysílá něco, co raději opravdu nemělo vzniknout a je to jen škoda peněz, práce a energie celkem.

Podle recenzí, co se objevovaly na vysíláné poslední vánoční pohádky, jsem měla pocit, že se to ani tentokrát moc nepodařilo. O to příjemněji jsem byla překvapená, že nové pohádky pro mě byly všechny koukatelné. Ale na rovinu: nedokážu říct, jestli si je budu pamatovat ještě za rok.

Když na vánoční pohádky nemáte čas o Vánocích (nebo alespoň na Štědrý den), jste často poslední, kdo pohádku viděl. Mně osobně to nevadí. Již v minulosti (třeba u pohádky O svatební krajce) se mi osvědčilo, že během Štědrého večera mě vlastně víc zajímají nové dárky nebo cukroví a pohádce se úplně nevěnuji. Přitom když jsem ji asi za dva roky pustila znovu, tak se mi líbila.

O posledních Vánocích diváky čekaly čtyři nové pohádky. Pohádku ve znakovém jazyce pořádně posuzovat nemohu (oproti tradičním má trochu jiný způsob vyjadřování), rozhodně je ale dobře, že tyto pohádky již několik let vznikají. Další pohádky mají společné zejména to, že jsou povedené v tom vizuálním smyslu. Prostě se na ně hezky kouká, za což může zejména překrásná krajina, zámky a někdy herci (i když to je někdy věc názoru).

Pohádka Hodinářův učeň šla do kin, svou stylizací a výpravou nemusí každému sednout, ale určitě zaujme. Hlavně exteriéry a hereckými výkony, vždy perfektní Viktor Preiss a krásně odporná Jana Plodková. A hlavní milenecká dvojice jsou hezcí lidé. Na jiné pohádky, co šly do kin v poslední době, si sotva vzpomenu.

Premiérová pohádka O vánoční hvězdě na mě v prvních momentech působila jako vykradený film Stardust, ale ve výsledku se tam objevuje jen společný motiv. Nádherná krajina, sympatičtí hlavní hrdinové (hvězda, učitel, princezna i další). Nakonec mi ani nevadilo, že princeznu hrála německá herečka a byla dabovaná. Nějak se to k tomu hodilo. I když můj názor nesdílí celá naše rodina, mě pohádka bavila. Ale věřím, že pokud někomu nejsou sympatičtí tito herci, sledování pohádky bolí.

Poslední vysílanou pohádkou je O léčivé vodě . Jedná se o koprodukční pohádku, českou stranu zastupuje jen zlomek herců, největší slabinou je podle mě dabing. U krále jsem hlas Jiřího Dvořáka zkousla, ale k Henrietě mi hlas Hanky Ševčíkové neseděl, přesněji k této postavě by se hlas hodil, ale ne k představitelce, ta se mi vizuálně úplně nelíbila a jako potvoru bych si představovala někoho víc šmrncovnějšího. Když jsem nejprve viděla na fotografiích ústřední mladou dvojici, tak mi oba přišli velmi neatraktivní, ale při sledování pohádky jsem vlastně takový pocit neměla, Jakub byl docela fešák a princezna prostě prima holka a víc mě nezajímalo. Když o pohádce přemýšlím dál, jednoznačně byla koukatelná kvůli překrásné přírodě a hradu. Vadil mi spíš její výchovný a neoriginální dopad. Když se totiž něco stane, ať už kvůli zlému úmyslu, neopatrnosti nebo náhodě, všechno kouzlem vyřeší Vodní paní. Naštěstí je tato dáma spravedlivá a každý dostane, co zaslouží. Ale pro scénáristy je to řešení hodně jednoduché.

V každém případě si myslím, že je dobře, že tyto konkrétní pohádky vznikly. Jsou koukatelné, zapomeneme při nich na naše starosti, herci a další lidé okolo natáčení mají práci. A chtít po těchto pohádkách, aby se staly novou Pyšnou princeznou (což se poštěstí opravdu jen jednou za čas), je nereálné.