Škola, základ života?

Momentálně v rodině nemáme přímo žádné dítě školou povinné. Naštěstí. Protože současné školství asi zažívá opravdovou revoluci. Alespoň nějakou dobu už ten pocit mám.

Když opomenu to, že většinu z posledních školních měsíců děti strávili místo pravidelné docházky distanční výukou, škola a přístup ke škole se od doby, co jsem tam chodila já, asi výrazně změnil. Skutečně dnešním školákům, studentům a jejich rodičům nezávidím, především prvňáčkům a maturantům. Sice jsem nepatřila k těm, co chodí běžně za školu, ale po tolika týdnech by rozhodně i moje morálka klesala k nule. 

Ještě o to větší můj obdiv mají učitelé, hlavně na základní škole. Motivovat děti a zároveň se z toho nezbláznit.

Vyrůstala jsem ve společnosti, kde učitel byl autorita a snad i vzdělání mělo nějakou váhu. Možná je to můj zkreslený pohled díky médiím, ale přijde mi, že se to vytrácí. Samozřejmě že jsme si z několika učitelů na základce i střední dělali legraci, většinou to byly drobnosti. Nechtěli jsme učitele příliš zesměšnit nebo mu ublížit. I neoblíbeného učitele jsme určitým způsobem respektovali a hlavně, pokud se některý spolužák takhle k učiteli choval, byl to darebák. Dost možná je dnes takový uličník pro třídu hrdinou a popularitu nasbírá i přes lajky na sociálních sítích. 

Ale možná se mi to jen zdá a ve skutečnosti je pořád škola jen škola.